"Crrrrrr" Bože, proč jsem ještě ten budík nevyhodila z baráku? Vypla jsem budík a pomalu se posadila do sedu. Dnes jsem se vyspala, protože 3 hodiny spánku je na mě slušnej výkon. Vstala jsem a šla rovnou do koupelny. Bože ty kruhy pod očima a skleslé tváře. Vlastně to je u mě normální. Už si sebe ani bez těchto nepříjemností nedokážu představit. Dlouho jsem se nevážila, ale v zrcadle vypadám jako špek. mám to risknout? Raději ne.
Převlékla jsem se do roztrhaných riflí, tílka a přes to jsem přehodila dlouhou černou mikinu s kapucí. Jak jsem již říkala, nelíčím se, takže jsem mohla si v klidu vzít aktovku a vyrazit do školy, ale to by se nesmělo stát... "Jé, ahoj mami. Včera jsem vás nezastihla. Kde jste s tátou byli?" zeptala jsem se mámi, která seděla u stolu a dávala si řasenku. "Včera jsem se zdržela v práci a když jsem za tebou chtěla jít, tak ses učila a vím, že nemáš ráda, když tě někdo při učení ruší. Odešla jsem tedy a o hodinu později přijel táta z nákupů." "A proč si za mnou nepřišla později?" "Já si myslela, že už spíš, a promiň musím papa." s tím se zvedla a odbělha do předsíně se obout. Mám ještě 10 minut čas, takže bych si mohla vzít něco k jídlu. vzala jsem tedy jablko z kočíku a rozřezala ho a začala dělat kávu Když jsem vše snědlla , tak jsem popadla tašku, obula se a utíkala do školy.
Proč tam vlastně chodím? Teď bych mohla již pracovat, ne? A proč je základka povinná? Ano, chápu že tam učí základ ale třeba ve fyzice jsme se podle mě učili k životu absolutně nepodstatné věci. Na střední se alespoň učíme věci ohledně toho oboru, který si vybereme. Proč se nemůžeme vybrat mezi fyzikou nebo angličtinou. Když bych na střední chtěla jít se zaměřením na desing tak k čemu mi bude mízní soustava z přírodopisu. Některé věci co se učíme jsou zajímavé ale šprtat se archimedův zákon je mi v životě k ničemu. A na střední se učí třeba vektorová matika. Já se sekla v matice, když se do ní začala míchat písmena. z mého přemýšlení mě vytrhl kluk, který ne mě volal. "Ahoj, já jenom eeh" snažl se ze sebe vykoktat kluk ze včerejška, který mě shodil. "Co potřebuješ?" řekla jsem s kamennou tváří. Takto většinou mluvím s lidmi. Tedy pokud na ně nejsem přímo nasraná." Já jenom jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemáš něco s ramenem." ptal se starostlivě. "Ne, nic mi ne, zažila sem i horší věci" řekla jsem a šla dál. "Jak se vlastně jmenuješ?" "Proč bych ti to měla říkat?" zeptala jsem se bez zájmu. "No jako, rád bych tě třeba nějak oslovoval. Nechce se mi na tebe volat třeba: "hej, ty s těma dlouhýma vlasama!" Jestli se chápem." "Alexandra" řekla jsem suše. "Zjednodušeněji Alex, je to ve všech pádech stejné." "J-jo díky, tak ahoj. Jo a jen tak jsem Thomas." S tím přešel silnici a zabočil do jiné ulice. Bože, vůbec nechápu proč se chová jako naprostý debil.
s tou myšlenkou jsem prošla bránou ke škole. Jako každý den zde byli šprti, ulejváci a tlemící se skupinky. Tedy něco tu nehrálo. U vchodu jsem si všimla kluka. Celý v černém. Tak to ti přeji hodně štěstí kámo. Na této škole jsou prostě pravidla. Posloucháš pop? Máš naprosto super náladu 24/7? Máš v pohodě BMI? Máš průměrné známky? U nás na škole bys byl bůh. A pak tu jsme my. Ti podle všech divní, nepochopení a celkově odsouzeni. Nechápu co jsem si vlastně v prváku myslela. Neposlouchám pop, nemám dobrou náladu, nemám v pohodě BMI. Vlastně ani s těma známkama to není pravda. Nejsem šprt ale oproti většině jsem dobrá. Ale i tak nula. . Všichni si myslí, že jsem šprt. Pravda je taková, že jenom párkrát prolistuju knihou a je to. Vlastně ani nedokážu posoudit věk toho kluka. Maximálne 17, víc si nemyslím. Není skrček, 180 cm má určitě.
při tomto přemýšlení jsem jen stála na místě a koukala před sebe. Lidi se na mě divně koukali ale co no. Jelikož mám 15 minut do vyučování, tak jsem se rozešla ke škole. Ani nevím jestli to mám popisovat. Cestou jsem potkala líbající se pár, málem se zabila při cestě ze schodů, vzala učebnice ze skříňky a vešla do třídy. Můj život už je takovým stereotypem, že se divím, že stále žiju. Nebaví mě to už žít. Vše je pořád stejné, jenom se mění pár detailů. A nejhorší na tom je to, že to nemohu změnit. Rodice chcou ať jdu na vysokou ale můj sen je hrát ve skupině na kytaru. Směšné. Vlastně bych mohla jít na konzervatoř ale na to jsem moc hloupá, takže asi nic. Když jsem dala na stůl učebnici, zrovna začalo zvonit na hodinu. "Dobrý den žáci, můžete se posadit." řekla jako vždy učitelka biologie.To by bylo normální, ale za ní mezitím, co si ona rovnala papíry, vstoupil do učebny kluk, který stál dnes před školou. Šel se svěšenou hlavou, takže mu nebylo vidět do obličeje ale než si stihl sednou učitelka zase začala mlet. " Žáci, toto je váš nový spolužák Oliver " no, tak to je fakt skvělý. "Olivere, nechtěl bys nám něco o sobě říct?" "Ani ne." odpověděl. Většina se na něj dívala odtažitě. Mě byl tak nějak jedno. Já se do svého začarovaného kruhu už dostala a nic mi z něj nepomůže ven, takže se už asi ani o ostatní zajímat nemusím. Byl tu ale jedem menší problém. Všude byly již zabrané lavice a u mě bylo jediné volné místo. Ani jsem se nedivila, kdo by chtěl sedět s takovou šeredkou jako jsem já? "Můžu si sednout?" zeptal se kluk. "Máš na výběr?" řekla jsem jednoduše. Možná hážu sama sobě klacky pod nohy ale nechci nikoho dostat do mého kruhu stereotypu.
