Kněžka smrti

1. část

Od války, jež stálá mnoho lidí ale i démonů život, uběhlo již přes sto let.
Lidé a démoni uzavřeli smlouvu o míru.
Smlouvu, jež byla křehkou bariérou proti začátku nové války. 
Démoni se začali zařazovat do lidské společnosti, začali vznikat i první svazky mezi lidmi a démony a z nich se rodili tzv. hybridi.
Svět se pomalu obnovoval.

Ale to neznamenalo, že má práce je u konce.
Stále jsou i v tomto novém světě místa, kam musím jít. Kde musím přednést své modlitby, kde musím odvést nebohé duše, jež padly zbytečně. To je má práce, můj osud.

Pomalu se podívám dolů ze střechy domů, na kterém právě stojím, a dívám se, jak nějaký démon okrádá dvojici starších lidí. Vypadá to, jako by se dvojice pomalu vzdala, ale opak je pravdou. Postarší muž se náhle zvedl ze země a zaútočil, když se lupič na chvilku otočil. Bohužel k jeho smůle démoni mají až příliš dobré smysly. Než se nadál, ležel stařík na zemi v kaluži vlastní krve. Jeho žena zavřískala. Ale v tomhle městě je to zbytečné. Zde si lidé všímají jen svých věcí. Nikoho nezajímá ten druhý. Mezitím se démon pokusil zabít i ženu. Ale náhle ho k zemi skolila koule modrého ohně. Docela mě to překvapilo. Tohle nebylo v plánu. Takhle se osud neměl vyvíjet! Ta žena měla zemřít... 

Prudce jsem otočila hlavu a podívala jsem se, kdo převrací cestu osudu. A tam, uprostřed vchodu do uličky, stojí malé dítě. Vlastně malý liščí démon. Netypovala bych ho na víc než na osm let. V ruce se mu tvořila další ohnivá koule, ale než ji stačil znovu hodit, už na něj letěl ten druhý démon a vypadalo to, že se pokusí dítě zabít. Bohužel, v jeho konání jsem mu zabránila. Dle osudu to dítě tu nesmí zemřít. Má před sebou ještě dlouhý život.
Chytla jsem útočníka za ruku a zlomila mu jí. Zkroutil se s bolestnou grimasou na zem a zařval. To dítě na mne vyděšeně koukne, ale já ho docela ignoruji. Zaměřím se na démona přede mnou. Podívám se na jeho osud. Měl sice zemřít až půl hodiny po tomhle přepadení, kvůli zástavě srdce, ale na tomhle místě už byl změněn osud dost na to, abych ho mohla také změnit.
Přiblížím se k tomu démonovi a on se po mně ožene, ale je moc pomalý. Než se naděje, mám ruku na jeho srdci a to mu rychle zastavím. Ani nestačil mrknout a skácel se k zemi.

Poté se podívám na ženu, jež naříká nad svým manželem. Její osud je přepsaný. Pomalu zjišťuji, že žena zemře až za tři dny a to na sebevraždu. Nevydrží ten žal. 

Chci odejít, ale to dítě mě chytne za ruku. Vyděsí mě. Nikdo se mně takhle nedotkl už přes devět set let. Proč? Protože mně nikdo nevidí. Patří to k mému prokletí. ,,Sestřičko kdo jsi?"  To dítě mě děsí. Ono nejen, že se mě dotýká, ono na mne i mluví.

Rychle se mu vytrhnu a pomalu začnu couvat. To dítě mě pozoruje, a pak se podívá na ženu, co pláče nad svým manželem. Jeho duše už odešla. Potichu pronesu modlitbu. Dítě došlo k ženě, ale ona ho s křikem odehnala. Bála se. Dítě se na ni podívalo smutnýma očima, a poté beze slov odešlo. Ovšem ještě si neodpustilo letmý pohled na mě. Po páteři mi přeběhl mráz. 

Pak jsem si to uvědomila. Po devíti stech letech jsem to pocítila. Emoci, kterou obvykle vyvolávám já. Strach.