Pov Laila
- Jdi k němu! - podstrkovala mě kamarádka - Nestyď se!
Udělala jsem, tak, jak řekla. Poťukala jsem mu na rameno, aby se na mě otočil.
- Co je?
- M-M-Mám t-tě r-ráda! - koktavě ale zřetelně. Měla jsem strach se mu podívat do očí.
- Chlapec se začal nahlas smát - No a co? - stále se smál - A-A-Ale já tebe ne! Myslíš, že bych s tebou chodil? Tak to jsi na omylu!
Ublížil mi před všemi, ale nejvíc ublížil mému srdci. Vždycky si ze mě dělal srandu, ale tohle opravdu zabolelo. Slíbila jsem si, že se už nikdy nezamiluju, radši umřu ve stáří s kočkama. Ten den byl nejhorší, ne jen kvůli tomu. Rodiče se rozvedli a máma se odstěhovala. Vzala si mě s sebou, nebyla jsem proti, v ten moment jsem hlavně nechtěla vidět člověka, jenž mi zlomil srdce. Tehdy jsem byla ve čtvrté třídě. Asi se tomu říká "dětská láska". Ano, po všem se mi hodně stýskalo, hlavně po tátovi, ale smířila jsem se s tím. Od té doby uběhlo sedm let a nerada vzpomínám na tyhle momenty. Bohužel moje máma si nedávno našla přítele, věnovala mu víc času a pozornosti než mě. Všechno mi tak nevadilo, ale pak se k nám nastěhoval. Tohle bylo přes čáru, navíc ho nesnáším. Když není máma po blízkosti, chová se jak nevychovaný děcko. Miluje ho a můj názor na něho jí nezajímá. Proto moje rozhodnutí bylo, že se vrátím zpátky k tátovi. Máma nesouhlasila, ale já jí přemluvila. Tátu jsem několik let neviděla, měl hodně práce a to byl ten důvod proč nepřijížděl.
+ + +
- Už tam budu! - křikla jsem z okna. Vzala jsem tašku a kufr. Rychle jsem vyběhla schody a uviděla mamku s jejím přítelem.
- Holčičko moje, budeš mi chybět - silně mě objala a na jejím obličeji se objevily slzy.
- Neplač mami - utřela jsem jí slzy - Všechno bude dobrý, věř mi!
- Dobře, budeš mi chybět - naposledy mě objala.
- A ty - podívala jsem se na něho, ani ho nenazývám jménem - snad tě už nikdy nepotkám. Nazdar.
Máma mě projela pohledem, ale tyhle slova jsem mu chtěla říct. Sedla jsem si do taxíku a zamávala mámě.
Po cestě mi zavibroval mobil.
- Ahoj tati, už jsem na cestě.
- To je super! Těším se na tebe zlato! Budu čekat před domem.
- Ok, zatím pa.
Položila jsem mobil do tašky a na chvíli usla. Cesta byla dlouhá, nakonec jsem tam dorazila. Zaplatila jsem taxíku a zahlédla tátu.
- Lailo! - poběžel ke mně.
- Tati! - objala jsem ho - Chyběl jsi moc moc!
- Ty mě taky! - pomohl mi s věcmi a došli jsme do domu.
- Snad si pamatuješ cestu do svého pokoje - usmál se - a chtěl jsem ti říct, že jsi vyrostla do krásy!
- Děkuju - úsměv jsem mu oplatila, úplně jsem zapomněla, že mě neviděl dlouhou dobu a já jeho.
Převlékla jsem se do pohodlnějšího oblečení a prohlížela si můj pokoj. Jsou tu ještě všechny moje věci, omalovánky, hračky atd. Jakoby sem nikdo za tu dobu nevkročil. Táta byl v kuchyni, takže jsem mu pomohla s večeří.
- Zítra už půjdeš do školy - krájel přitom cibuli - Doufám, že si nezapomněla na svoje bývalé spolužáky.
- Taky doufám - hned jsem si vzpomněla na svojí nejlepší kamarádku Miyung, akorát, že jsme byli tehdy děti a proto nemám na ní žádný kontakt.
Večer proběhl klidně a lusknutím prstu nastal další den. Přiznávám, mám strach. Bojím se, co se stane. Škola ve městě, kde žije máma byla nic moc. S nikým jsem se tam extra nebavila.
+ + +
- Tak jsme tady - autem zastavil před střední školou - Nazpátek pojedeš autobusem. Dnes budu v práci do půlnoci.
- Jo bez problémů, mám tě ráda - zamávala jsem mu, táta nahodil milý úsměv a taky zamával.
Velký nádech a výdech. To zvládneš Lailo! Buď v klidu a a nevšímej si těch lidí, co na tebe divně koukají. Našla jsem ředitelnu a tam stál můj třídní učitel, který pravděpodobně na mě čekal. Zazvonilo na zvonek a došli jsme do naší třídy. Hned se mě chytla nervozita a začaly se mi potit ruce.
- Tak třído klid! - vykřiknul a všechny pohledy padly na mě - Máme tu nováčka. Ale dá se říct, že to ani nováček není. Laila tu už žila ale odstěhovala se. Teď se vrátila zpátky a možná si ji někdo ze základky pamatujete.
- Ehm, ahoj já jsem Laila - prohlédla jsem si třídu. Chvíli bylo ticho.
- Hej! To je ta tlustoprdka! - křiknul někdo.
- No jo! Máš pravdu! Ale teď je o hodně hubenější a hezčí - zase se někdo ozval.
A jó, já zapomněla říct, že jsem tehdy byla trochu při sobě, možná trochu víc. Proto mě nikdo nepoznal...
- Jste fakt milý! - křikla na ně brunetka, na co se kluci ztišili.
- Nevšímej si jich a běž si sednout do druhé lavice - učitel ukázal na tu brunetku.
Vytáhla jsem si sešit a slyšela jsem, jak si někdo něco šeptá. Povzdechla jsem si a hlavu si opřela o ruku.
- Lailo - zašeptala spolusedíci - Ty mě nepoznáváš? To jsem já Miyung!
Místo odpovědi jsem jí objala. Je to vážně ona! Nejlepší je, že je se mnou ve třídě, dokonce i spolu sedíme. O přestávce jsme si všechno povyprávěly.
- Lailo.. musím říct, že teď jsi vážně hezká - usmála se kamarádka - To jsi vypila nějaký lektvar na krásu?
- Neee - zasmála jsem se - To samo.
- A jéjé podívejme kdo sem jde, sám princ Krasoň se rozhodl jít po dlouhé době do školy - dívala se na nějakýho kluka.
Stačilo ho pozorovat chvíli a...to je on! Srdce začalo bušit jako šílené a oči se na něho nepřestaly dívat.
- Taehyung! - ústa sami vyslovily jeho jméno, což obrátilo jeho pozornost.
