Tram

61

Měl jsem pocit, jako by mi měla vybuchnout hlava. Strašně jsem ho chtěl vidět, ale bál jsem se. Bál jsem se, že nebudu připravený ho ztratit. Ale nakonec jsem si uvědomil, že to on tu za chvíli nebude a on si zaslouží alespoň teď být šťastný. Po dlouhém a bolestivém přemítaní jsem se zvedl, vzal si svoje věci a rozrazil dveře. Běžel jsem k nemocnici, s tím, že jsem promarnil už dost času. Když jsem vletěl do nemocnice, tak se na mě upřely pohledy, takže jsem se sklopenou hlavou pomalu vydal k jeho pokoji. Když jsem otevřel, on vyskočil. Měl červené tváře a kruhy pod očima. A za to můžu já. Pomalu jsem se k němu přiblížil. V jeho očích se zračil údiv, strach a naděje. Pozorovaly mě a kadým krokem v nich zajiskřilo. Pomalu jsem k němu přišel a naklonil jsem se. Když jsem poprvé ucítil jeho rty na svých, věděl jsem, že to bude moje oblíbená činnost. Projela mnou energie jako bych se dotkl elektrického proudu. V břichu se mi rozletěli motýlci. Přesně tenhle pocit měl pravděpodobně když se na mě díval, teda až na to, že se mu motýlci vylíhli z housenek. Jeho rty byly hebké i přes to, že by měli být spíš popraskané. Byla to jen krátká pusa, ale znamenala hodně. Prozrazovala, že tu s ním zůstanu, že k němu něco cítím, že udělám vše aby byl teď šťastný. On to pochopil. Když jsem se pomalu se zavřenýma očima odtáhl, tak na mě zase koukaly dvoje smaragdové oči. Zvědavě si mě prohlížely. I když byl až po nos přikrytý, bylo vidět, že se usmívá. Zamiloval jsem se do jeho jiskřivých nespoutaných očí. Doteď mi chybí a doteď na ně myslím. Vyměnil bych všechno, abych je ještě jednou mohl spatřit.