Tram

🚊62🚊

Od toho dne jsem k němu chodil pořád. Do školy jsem nemusel kvůli té noze a mamka se nezajímala.  Sice mohl jen ležet v posteli, ale i tak to byly nejlepší časy. Každým dnem, každou hodinou jsem u něj zaznamenával změny. Byl čím dál víc unavenější, někdy se jakoby zasekl, chytil se za srdce a pak jen zamrkal, nasadil úsměv a pokračoval v tom co dělal. Vždycky jsem se strašně lekl. Pověděl mi o sobě hodně věcí. Jako,  že má rád králíky, že bydlí v domě se zahradou, kde mají králíky.  Že si uvědomil, že je jiný, už ve 12 letech, a že se jako každý bál s tí vyjít ven. Jeho dvě sestry byli nadšené, protože vždy chtěly gay brášku, mamka to vzala v pohodě, ale s jeho tátou byli prvně trochu problémy. Propaloval ho vždy pohledem, jako by za to mohl, ale za čas si na to zvykl a taky ho seznámil se synem jeho kamaráda, který má " stejný problém". Jenže  potom nastaly zlé časy. Jeho tátovi diagnostikovali srdeční vadu a poté je opustil na infarkt. Potom šla, jak se říká, na řadu jeho milovaná mladší sestra a on byl na dně. Snažil se pomáhat mamce, která přišla během jednoho roku o manžela a dceru. Jeho starší sestra vystudovala právničku a odcestovala do zahraničí, ještě před jejich smrtí. Jednou zkolaboval a zjistilo se, že taky má tu vadu a hrozí, že tu dlouho nebude. No a teď skončil tady s pomalu umírajícím srdcem a strachem o jeho mámu.  "Postarej se prosím o ni." byli jeho slova, před tím než se mi zatočil svět. Do uší mě udeřil ostrý zvuk a do pokoji se vrhnuly setry. Vyhnali mě ven a já celou noc nezavřel oči. Srdce mi poskočilo když mě v pozdní ránu pustily dovnitř. Ležel na posteli a mdle se usmíval. Stiskl mi ruku. "Bojoval jsem pro tebe." zašeptal a jemně se otřel o moje rty.