Tram

65

Spěchal jsem do nemocnice, odešel jsem dřív kvůli rodiné večeři a už teď jsem toho litoval. Měl jsem pocit jako by jsme se pohádali, i když jsi celou dobu mlčel a svůj prázdný vyhaslý pohled upíral na mě. Políbil jsem tě na čelo, protože jsem to už nemohl vydržet. Opustil jsme tě když si to nejvíc potřeboval, ale já to nevěděl.
Rázoval jsem si to do nemocnice, ale něco mě zastavilo, něco tu bylo jinak. Běžel jsem rychle do tvého pokoje, ale tam nikdo. Začínal jsem panikařit, ale v mojí hlavě bylo podivně prázdno. Nestihls to. Nestihl. Narazil jsem na sestřičku a ta se na mě smutně podívala. Zatočil se mi svět. „Jednotka intenzivní péče, moc času mu nezbývá, pokoj 6." zašeptala. Já se rozběhl, vše bylo jak ve zpomaleném filmu. Rozrazil jsme dveře a uviděl ho. Zlomeného, ležícího na posteli. Už by dal nevydržel, muselo to zkončit. Přišel jsem a utíral jsem si slzy, o kterých jsem ani nevěděl. Otevřel s velkou těžkostí oči. Spojil jsem naše rty a oba jsme věděli, že to je polibek na rozloučenou. Stiskl mi ruku a já věděl. Čekal na mě, teď klidně může odejít. A pak svět udělal pět kotrmelců, já vypl a jen uhýbal doktorům, co se ho snažili na poslední chvíli zachránit a odešel jsem jako zombie za jednoho nekonečného zvuku, co oznamoval konec. Sbohem Charlesi z tramvaje, miloval jsem tě a pořád budu. Prosím poraď mám dál přežívat, nebo se konečně shledat se tvou náručí?