Pršelo.Stála jsem bez hnutí na chodníku a se zavřenýma očima přemýšlela.Slyšela jsem dopadaní kapek jak na mé tělo tak na zem.Stála jsem na místě bez deštníku bez osoby, co mě sem přivedla a bez jakéhokoliv ponětí jak se dostanu do hotelu.Nikdy by mě nenapadlo, ani v té nejhorší noční můře, že můj první den v Seoulu dopadne takhle.Nikdy by mě nenapadlo, že zůstanu opuštěná někde na ulici nevědíc, kterým směrem se mám vydat.Zaklonila jsem hlavu a otevřela jsem oči, které jsem zase hned zavřela, protože kapky deště dopadaly příliš rychle.Oči jsem si zakryla rukou a rozhlídla se.Nemá to cenu.Nepříjde.Hromadil se ve mě vztek.Chtělo se mi křičet, ale nakonec jsem udělala něco jinýho.Něco stejně ponižujícího.Rozbrečela jsem se.Slzy se mýchaly s kapkami deště a mě nějak začínalo být všechno jedno.Proč jsem jen byla tak hloupá ?? Proč jsem byla tak důvěřivá ?? Před necelou hodinou jsem telefonovala se svým bratrem a smála se.Když jsem mu před hodinou říkala jak jsem šťastná, že jsem konečně v Seoulu, jak se mám dobře a jak se mi tu líbí sama jsem tomu věřila.Koho by taky napadlo, že se na mě vykašle člověk za kterým jsem přijela.Koho by napadlo, že budu tak brzo litovat svého životního snu.Nikdy v životě jsem na sebe neměla takový vztek.Jak minuty ubýhaly měla jsem pořád větší a větší chuť se profackovat.Možná by se mi potom trochu ulevilo.Všechno by bylo jinak kdybych neodpověděla na telefonát, který mi na záznamníku blikal v sobotu odpoledne.Slyšet, že se mnou počítají byla ta nejšťastnější chvíle mého života.S nadšením jsem odpověděla, že dorazím ve středu rána a už se strašně těším.A teď necelé dvě hodiny po mém příjezdu stále stojím několik metrů od autobusové zastávky na které jsem vystoupila a nikde nikdo.Lee Eun Joo seš opravdu ztracenej případ !! Okřikla jsem sama sebe v duchu. Poté jsem zamrkala abych uvolnila slzy ze kterých mě začínaly pálet oči.Když to vezmu kolem a kolem vážně si za to můžu sama.V tento okamžik bych dala nevíc, co za to abych se mohla někomu vybrečet na rameno.Postěžovat si a možná se i trochu vykřičet, ale to neni vůbec možný.V 8 ráno nemá moc lidí náladu na uřvanou holku.Chci domů !! Začínala mi být zima.Tělo se ne a ne pohnout.Kdyby aspoň přestalo tak strašně pršet.Tenhle den se zapíše mezi jeden z těch nejhorších v mým životě.Sklonila jsem hlavu a podívala se na zem.To, že na silnici a chodníku zůstávalo tolik vody mi nepřišlo moc v pořádku, ale nechala jsem to být.Šlo mi jen o to dostat se, co nejdřív z místa, kam jsem tak strašně moc chtěla.Trochu ironie ne ?? Vyndala jsem z kapsy telefon a vytočila číslo, které je v mém mobilu to nejvolanější.K uchu jsem si ho dala několik vteřin předtím než začal zvonit.// ,,Ano ?? Děje se něco ?? " // ozvalo se mile z druhé strany telefonu po asi šestém zazvonění v řadě.V pozadí se rozléhal smích.Rozesmutnilo mě to.,,Nic všechno je v pohodě jen jsem tě chtěla slyšet " falešně jsem se zasmála.// ,,Blázínku...neboj brzo se zase uvidíme " // povzbudil mě Jay.Můj starší bratr.V telefonu mi poté lechce zachrastilo několikrát zašumělo.Nemám signál.Povzdechla jsem si.Teď mi chybí jen aby mě někdo okradl a tomuhle dni se nic nevyrovná.Ušklíbla jsem se sama pro sebe.Moje minulé já bylo asi pěknej prevít.Do očí mi spadly mokré vlasy.Určitě budu nemocná.Vlasy jsem si rukou pročísla a ,, hodila,, je dozadu.Utřela jsem si slzy a když už jsem chtěla samým zoufalstvím skočit pod první auto, co pojede postřehla jsem, že slyším déšť, ale už ho necítím.Nepršelo na mě.Zvedla jsem hlavu a zkameněla.Předemnou stál muž a svým děštníkem mi zakrýval hlavu zatímco na něj pršelo.Zamrkala jsem.Začala jsem se rozmýšlet, co řeknu avšak udělala jsem něco jiného.To jediné na, co jsem se zmohla.Hlasitě jsem se rozplakala.V hlavě mi znělo : ,,Znásilní mě, zabije a hodí do řeky" dokola mi to opakoval vnitřní hlas.Zvedla jsem hlavu a pousmála se na muže stojícího předemnou.,,Děkuju " řekla jsem.Ve chvíly, kdy se na mě usmál a přistoupil blíže aby nezmokl ještě víc našla jsem na celý týhle věci něco pozitivního.Jen mě mrzelo, že si ho nemůžu pořádně prohlédnout.Na očích měl totiž brýle a na hlavě kapuci.Tak jsem to nechala být.,,Nepotřebujete pomoc ?? " zeptal se mile.Má hezký hlas, ozvalo se ve mě hned.,,Chci domů " přikývla jsem se a se vzlyknutím odpověděla.,,Dobře tak mi řekněte, kde bydlíte " řekl klidně a pořád se usmíval.,,Mokpo..." zamumlala jsem.,,To se dá zařídit " usmál se.Cože ?! Přece jenom je to úchyl, kterej mě chce znásilnit a zabít.,,Spěcháte ?? " prohlédl si mě.Zakroutila jsem hlavou.Nikam jsem nepospíchala.Vlastně jsem tu měla být 2 měsíce.Moje kamarádka Kim mi to dá sežrat.Nevěřila jsem jejímu přesvědčení.Do konce života budu poslouchat, že měla pravdu.,,Dobře " přikývl a sáhl si do kapsy.Než mě stihlo něco napadnout vyndal z ní telefon.Hodně drahej telefon.Volá policii ?? Přiložil si telefon k uchu.Několi vtěřin ticha.,,Hyuku jsi v dormu ?? " zeptal se do telefonu.Shání místo, kde to provedem.,,A můžeš pro mě přijet ?? " usmíval se jakoby ho člověk na druhé straně telefonu snad viděl.,,Jdu akorát z rádia...počkám na tebe kus od autobusový zastávky...jo to je ona...dobře zatim se měj " když hovor ukončil tvářil se šťastně.Člověk, který sem zanedlouho přijede pro tohoto muže hodně znamená.,,Co vás přivádí do Seoulu ?? " zeptal se vracejíc telefon zpátky do kapsy.,,Jet sem byl můj sen..." podívala jsem se do země ,,Bohužel jsem si svůj příjezd sem vysnila trochu jinak a teď bych se nejradši vrátila domů " řekla jsem zcela upřímně.,,Zklamala jste se ?? " zamumlal.,,Přijela jsem sem za svými přáteli, kteří vlastně nejsou přátele...měla jsem tu na ně počkat.Oni by mě tu pak vyzvedli a ukázali mi cestu k hotelu, jsem naivní holka, že ?? " podívala jsem se na něj.Povzbudivě se usmál : ,,Jela jste sem kvůli nim a oni vás tu nechali ?? " malinko se zamračil.,,To také...chtěla jsem tu někoho potkat, co já vím třeba lásku nebo zpřízněnou duši...a také tu je hodně K-popových skupin " usmála jsem se.K-pop byla jedna z věcí, co mi na tváři vyloudila úsměv za jakékoliv situace.To muže rozesmálo.
