Dračí dech

2~

Omlátila jsem se snad o každý kámen, co mi stál v cestě. Dodřená jsem spadla až do spodu propasti, kam již žádná měsíční zář nedopadla. Byla jsem vystrašená. Vnímala jsem zvuk, který vycházel z chřtánu draků. Dále jsem vnímala, jak se po mě dívaly snad stovky očí. Poslední, co jsem slyšela bylo šustění křídel a draci byli pryč.

Schoulila jsem se do klubíčka a začala se třást. Měla jsem strach. Ležela jsem tam takto dlouhou dobu, až jsem slyšela zívnutí. Pomalu jsem se otočila a uviděla malého dráčka. Tento typ jsem nepoznala. Byl celý temno černý. Temně fialové bříško a fialové oči. Byla to dračice. Ona. A byla roztomilá. Vypadala opuštěně. Stejně, jako já.

Zvědavě ke mě přišla a prohlížela si mě. Neměla jsem moc energie, a tak jsem jen ležela a očky po ní pokukovala. Ona ke mě přišla blíže. Já se trochu pohla. Ona jemně odskočila. Ale poté se zase začala přibližovat. Já se zase trochu pohla. To jí již neodradilo a šla dál. Tak jsem se začala hýbat a sedla jsem si. Ona rychle zaběhla za roh. Po chvíli ale zase přišla. Já se nehýbala a ona se přibližovala. Poté jsem se usmála a ona šla dál. Až došla ke mě. Byla nádherná. Pomalu jsem k ní natáhla ruku. Chvíli se bála. Poté nad strachem vyhrála zvědavost. Přišla ještě blíže. A moje ruka byla blíže a blíže. Až byla těsně nad ní. A pohladila ji.

Byl to zvláštní zážitek. Byl to zvláštní pocit. Ještě ráno jsem byla nabyta dojmem, že draci neexistují. A teď? Teď jsem potkala měsíční královnu a nyní ležím na konci propasti a hladím malou dračici. Hladila jsem ji ještě chvíli. Poté se ke mě ještě přiblížila a sedla si na můj klín. Stále jsem ji hladila. Po chvíli jsem ji i objala. Ona se nechala. Cítila jsem se příjemně. Na chvíli jsem na vše zapomněla. Cítila jsem, že je zde alespoň jedno stvoření, kterému na mě alespoň trochu záleží.