Temné dny na Zemi

Kapitola 1.

Ahoj, jsem tu s novým příběhem, jelikož se mi ten předchozí nelíbil. Zkouším proto něco jiného a to sci-fi. Tak doufám, že to bude lepší...Jinak, děkuji za podporu :D

Utíkal jsem ulicemi temného New Yorku. Proč? Nechtěně jsem vběhl na zakázané území a něco si odtamtud vzal. A teď se mě snažilo chytit pět Vatari. Bytosti z vesmíru, které ovládly lidstvo. Z lidí se stali otroci. Nikdo zatím neviděl, pravou podobu Vatari. Vždy byli obléknutí do tmavých obleků z neznámé látky. Byli vysocí asi dva metry. Upřímně, šel z nich strach.

Jak jsem tak běžel uličkami, uslyšel jsem výstřel. Nechtěl jsem zastavovat, ale nedalo mi to. Odbočil jsem do uličky, ze které se zvuk ozval. Zastavil jsem se a koukl na scénu před sebou. V uličce stáli dva kluci a jeden Vatari, který na ně mířil pistolí. Kluci byli přitisknutí k sobě, klepali se a prosili Vatari o milost. Sáhl jsem po zbrani, kterou jsem měl na opasku. Vatari si mě, naštěstí, ještě nevšiml. Nabil jsem pistoli a zamířil. BUM! Vystřelil jsem na Vatari. Úspěšně. Nesměl jsem ale plýtvat časem. Otočil jsem se a viděl jsem těch pět Vatari co běželo za mnou. "Sakra, jsou moc rychlí" zaklel jsem. 

Koukl jsem zpět na chlapce, kteří stáli jako přikovaní a zírali na Vatari, ležícího na zemi. "Hej!" křikl jsem na ně a rukou naznačil, ať běží pryč. Naštěstí pochopili a dali se na útěk. Taky jsem se rozeběhl pryč, ale Vatari byli čím dál blíž. Nezbylo mi nic jiného, než se jim postavit. Nabil jsem znovu pistoli a zamířil. První střela minula svůj cíl. Zaklel jsem a zkusil to znovu, tentokrát s úspěchem. Jeden dole, čtyři zbývali. Začal jsem znovu utíkat. Vatari po mě začali střílet. Snažil jsem se kličkovat, avšak v úzké uličce, se to dělalo těžko. 

Najednou jsem ucítil bodavou bolest v pravém rameni. Trefili mě, problesklo mi hlavou. Chytl jsem se za ránu. Ukrutně to bolelo. Vatari totiž používali náboje napuštěné látkou, která člověka, asi po pěti minutách ochromí. "Do prdele!" uniklo mi. Co teď? Na základnu jsem to měl ještě kilometr, a to za pět minut neuběhnu, ani kdybych se co nejvíce snažil. "To mám za svoje dobrosrdectví".

Pomalu jsem cítil, jak se mi látka rozlévá v těle. Nohy jsem měl těžší a dýchalo se mi hůře. Když se mi začaly podlamovat kolena, a já myslel, že je se mnou konec, se ze zatáčky vynořilo černé terénní auto. Ihned jsem ho poznal. Auta totiž už nebyla dostupná a tohle bylo jediné v našem regionu. A vlastnili jsme ho právě mi, rebelové. Vozidlo se přibližovalo ke mě, až zastavilo úplně. Ihned z něj začali vyskakovat ostatní z mojí skupiny. "Hej, co tu děláš?" ozval se David. On byl náš vůdce. Zazubil jsem se na něj. "Jsem se rozhodl, že si zaběhám, a oni mi to překazili" ukázal jsem za sebe. 

Mezitím se ostatní dali do boje. Začali po Vatari střílet a dařilo se jim to. Za chvilku bylo po nich. Jakmile to skončilo, přišel David ke mě a zeptal se: "Co ti udělali?" Řekl jsem mu o střelné ráně. Zamračil se, sáhl do kapsy a vytáhl malou ampulku se zelenou tekutinou. Protilátka, blesklo mi. "Na, injekci máš, ne?" zeptal se a podal mi ampulku. Přikývl jsem a chvíli na to si vpíchl protilátku do žíly. "Děkuju Dav" řekl jsem. "Neděkuj a příště se snaž vyhnout problémům. Tolik těch ampulek nemáme" zabručel. 

Koukl jsem po ostatních a kývl na ně ve znamení díku. Usmáli se. Naše skupina je jednou z mnoha rebelských skupin. Každá má svého vůdce. Členů bylo různě, podle toho kdo se našel. Vzpoměl jsem si na ty dva chapce v uličce. Celkem mi přimomínali mě, když jsem byl mladší. Vyděšený, stracený...Oni alespoň nebyli sami. Zajímalo mě, co se jim stalo, že se dostali do střetu s Vatari.

"Hej, necháme tě tu!" ozvalo se od auta. Ještě trochu zmatený jsem vstal a vrávoravě došel k autu. Posadil jsem se na místi spolujezdce, zavřel dvěře a auto se dalo do pohybu. Ve vozidle bylo celkem deset lidí. Já, David, Nikolas, Arni, Max, Alex, Michael, Katie, která byla jediná dívka v naší skupině, Marian a Hugo, bratři.

Hugo byl nejmladší, třináct let. Byl hubený a měl tmavé vlasy. Marian byl úplně stejný jen byl o rok starší. Katie, o ní bych ani neřekl, že je holka. Měla krátké blond vlasy, modré oči a krásný úsměv. Byla celkem malá, ale to jí neubíralo na síle. Ta holka měla fakt páru. Bylo jí patnáct. Stejně staří byli i Max s Alexem. Max byl silnější postavy, ale uměl to dobře s pistolema. Byl naším technikem. Alex byl tmavé pleti a vysoké postavy. Vypadal spíš na dvacet. Takový náš klaun. Pořád vymíšlel různé vtipy a legrácky. Bez něj by byla naše skupina moc nudná. Michael, šestnáct let, vysoký, blonďatý kluk, který vypadal jako fotbalista. Měl svalnatou postavu a obličej jako z cihel. Toho kluka bych se bál, kdybych ho neznal. Arni byl původem Ital, takže měl lehce olivovou pleť. Oči měl hnědé a byl nejmenší kluk ze skupiny. Bylo mu taky šestnáct. Nikolas byl stejně starý jako já, takže devatenáct. Narozdíl ode mě, měl svalnatou a mohutnou postavu, takový boxer. Rány rozdávat uměl, to zapřít nemůžu. Zbývá už jen náš kápo, David. Tomu bylo dvacet dva let. On byl ten, kdo mě našel, když mi šlo o život. Vzal mě do skupiny, a tím mě zachránil. Ale mím rodičům, už pomoc nedokázal. Bylo příliž pozdě.