Temné dny na Zemi

Kapitola 2.

Tak, mám napsanou novou kapitolu, tentokrát se jedná o vzpomínku. Co se stalo s Thomasovou rodinou? Dozvíte se v kapitole :D A ještě jedno UPOZORNĚNÍ!!!!!!!!!! Kapitolu rozdělím na dvě části, ta druhá bude vydána zase jako pokračování této části, po několika kapitolách :) 

.....................................................................................................................................

Před deseti lety 

Thomasův pohled

Bylo mi devět, když jsem poprvé potkal Vatari. A nebylo to příjemné setkání. 

Moje mamka a já jsme seděli u stolu v kuchyni a obědvali. Můj táta byl v práci. Pracoval pro Vatari v nějaké továrně. Mamka mohla zůstat doma, což byla tak trochu vyjímka. Většina lidí totiž skončila jako otroci pro ty mimozemšťany. Nikdy jsem žádného neviděl a ani jsem nechtěl. Bál jsem se. Mamka mi o nich ale vyprávěla. Že prý jsou vysocí a děsiví a že nemají obličej. Nevěděl jsem, co z toho je pravda a co lež. A bylo mi to jedno. 

Už nějaká doba uběhla a blížil se čas, kdy se měl táta vrátit domů. Těšili jsme se na něj s mamkou oba. Ona už měla hotovou večeři a pletla v obýváku. Já jsem byl u sebe v pokoji a četl si. Bohužel, školy byly zrušeny a tak se děti museli vzdělávat sami. Teda, jen některé... Někdo neměl dostatek prostředků, nebo žil na ulici.

Ta kniha byla zajímavá a tolik jsem se začetl, že jsem úplně ztratil pojem o čase. Najednou jsem z kuchyně uslyšel nějaký šramot. Byla už tma a v všude se objevily děsivé stíny. Zvedl jsem se z postele, na které jsem ležel, a šel se podívat co se děje. Třeba se už táta vrátil, napadlo mě. S úsměvem na rtech jsem vešel do kuchyně, nadšený že uvidím tátu. Ale to, co jsem viděl po otevření dveří, mi vyrazilo dech...

V kuchyni stáli dva Vatari, můj táta a mamka, která brečela. Čeho jsem si všiml hned potom, bylo to, že táta byl celý od modřin a škrábanců. "Tati!" vyjekl jsem a rozeběhl se k němu. V tom mi však jeden z Vatari vstoupil do cesty a já do něj narazil. "Hej! Co to děláš?! Nech mě projít!" křikl jsem po něm, ale s ním to ani nepohnulo. Zkusil jsem ho tedy odstrčit, ale bylo to marné. Vatari mě chytl za ruku a zvedl mě do vzduchu. 

"Nech ho být!" ozvala se mamka. Koukl jsem po ní a viděl, jak se snaží, aby mě Vatari pustil. Upřímně, bál jsem se. Hodně. "Mami," začal jsem panikařit. "Co se děje? Co se stalo tátovi?!" "Nic, jen se trochu nepohodl v práci, bude to dobré" řekla mamka. Znělo to jako kdyby tomu sama nevěřila. 

Najednou mě Vatari pustil a otočil se směrem k mamce. Ta se začala klepat a ustupovat dozadu. Mimozemšťan se k ní přibližoval a když byl úplně u ní řekl něco, čemu jsem nerozuměl. Byl to nějaký cizí jazyk. Ale mamka vypadala, jako kdyby mu rozuměla, protože se rozbrečela ještě víc a začala Vatari prosit o milost. Nic jsem nechápal. Pořád jsem seděl na zemi, na kterou jsem dopadl a sledoval dění před sebou. 

Ani jsem si neuvědomil, že tam pořád byl ještě jeden Vatari, který stál u mého táty a držel provaz, kterým měl táta spoutané ruce. Vypadal doopravdy strašně. Co provedl, že se k němu chovali takto? Nikdy jindy se to nestalo. 

"Tati," hlesl jsem prosebně, "Co se stalo?" On se na mě podíval se smutným výrazem ve tváři. "Nic, jen jsem nestihl zaplatit poslední splátku za bydlení. Nic moc to není, zvládnu to splatit" řekl a nasadil falešný úsměv. 

Jakmile to dořekl, Vatari ho chytl ještě pevněji, křikl něco na svého společníka, který chytl mou matku a taky ji spoutal. Když byli oba rodiče neschopní pohybu, rozešel se jeden z mimozemšťanů ke mně. V ruce držel provaz, nejspíš mě chtěl taky spoutat. Začal jsem rychle couvat a do očí se mi nahrnuly slzy. Najednou jsem za sebou ucítil něco tvrdého. Otočil jsem se a zjistil, že je za mnou stěna. Nebylo úniku. Jen jsem tam seděl a slyšel prosby mích rodičů, aby mě Vatari nechal být. Bohužel to ničemu nepomohlo. Spíš to situaci jen zhoršilo, protože druhý Vatari mé rodiče omráčil. "Mami! Tati!" vyjekl jsem. Roztřeseně jsem sledoval, jak se ke mě Vatari přibližuje. Když byl u mě, chtěl mě spoutat, ale já jsem se mu vytrhl a běžel k rodičům, kteří byli na zemi v bezvědomí. Začal jsem s nimi třást, ale nic se nestalo. 

Najednou jsem uslyšel cvakavý zvuk. Otočil jsem se a viděl Vatari, jak na mě míří zbraní. Roztřásl jsem se ještě víc a začal jsem prosit: " Prosím, nechte nás. Moc vás prosím, nechte mé rodiče být, nic neudělali!" Byl jsem úplně v koncích. Z očí mi tekli slzy a nic jsem nechápal. 

Ale to už Vatari vystřelil. Naštěstí minul mě i mé rodiče. Něco řekl, ale nerozuměl jsem mu. Ani jsem se nehnul. Ten druhý mezitím vzal mé rodiče, oba najednou a vyšel z bytu. Musel mít strašnou sílu, protože vypadal, jako kdyby moji rodiče nic nevážili. "H-hej... Co-kam..?" Nemohl jsem pořádně mluvit, jak jsem se bál. Zkusil jsem se zvednout, ale nohy se pode mnou hned podlomily. Vatari, který držel pistoli, se ke mě rozešel. Natiskl jsem se na stěnu a zíral na něj se strachem v očích. On se ke mě naklonil, něco řekl, a pak mě praštil. Před očima se mi zatmělo a jak jsem padal na zem, viděl jsem jen jak mé rodiče odvádí pryč. Pak už jen tma.

Když jsem se probudil, byt byl prázdný. Dveře otevřené, takže dovnitř proudil studený vzduch. Otřásl jsem se a následně si sedl. Vzpomněl jsem si na to, co se stalo. Začal jsem brečet a proklínat Vatari.  Ty monstra, co mi odvedli rodiče. Došlo mi, že už je neuvidím, což mi vehnalo do očí více slz. 

Takhle jsem tam seděl asi ještě další hodinu. Schoulený v klubíčku a zmatený. Už jsem ani neměl co brečet a tak jsem jen vzlykal a třásl se. Po chvíli jsem začal mít žízeň, a tak jsem se zvedl a vrávoravě došel ke dřezu, kde jsem si do úst natočil trochu vody. Na chvilku mi bylo o něco líp, ale pořád jsem se cítil strašně. 

Napadlo mě, že bych mohl jít ven rodiče hledat. Ale bál jsem se. Vatari měli nejspíš různé zbraně. Co když mi ublíží, říkal jsem si. Zavrtěl si hlavou a řekl si, že stejně už hůř být nemůže. Vydal jsem se ke dveřím a vyšel ven.

................................................................................................................................................................

Děkuji za lajky, komentáře a omlouvám se za chyby :D Doufám, že se vám kapitola bude líbit :D