...
Third person's pov.
25.ledna 2028
Asi byste řekli, že tohle úterní ráno je stejné jako ostatní, ale není.
Jimin se probudil časně, aby mohl udělat snídani. Moc dobře věděl,že jeho kamarádka pořád spí, tak toho chtěl využít a udělat ji lívanečky, které ho naučila. Nechtěl ji vzbudit jen tak, a proto zapnul její oblíbený playlist od Eda Sheerana. Chtěl,aby se vzbudila s dobrou náladou, přesně tak jako on, protože tenhle den byl výjimečný.
Jimin odhrnul závěsy a to co uviděl mu vyrazilo dech. Sněžilo. Velké vločky sněhu dopadali na zmrzlou zem a spojovali se. Koukal se ven,jako by na světě nebylo nic krásnějšího. Tohle ráno bylo opravdu jiné.
Nemohl od té krásy odtrhnout pohled... možná by to sledoval i teď,kdyby neucítil, že se mu něco připaluje na pánvy.
...
Annie se probudila za písničky Lego House a vůně připálených lívanců. Najednou se cítila zdravá jako rybička. Dokonce i sama vstala z postele a udržela se na nohou, ale stejně si vzala do ruky jednu z holí, aby nespadla. Když pohlédla ven, začala si myslet,že pořád sní. Nic dokonalejšího nebylo a ona se znovu cítila šťastně. Jakoby mohla žít věčně, ale nikdo nežije věčně a ona věděla, že její čas se krátí.
Sešla schody do kuchyně a musela se zasmát nad počínáním jeho přítele, který byl celý od mouky a snažil se uklidit ten nepořádek, který sám nadělal.
Jimin se otočil na patě, aby se mohl podívat na nově příchozí.
,,Nesměj se mi! Udělal jsem ti snídani." Hrdě poukázal na stůl a zazubil se.
,,To vidim ty nemehlo." Znovu se rozesmála, ale tentokrát s následky.Její hruď ji začala pálit. Rozkašlala se, její kolena se podlomila a ona skončila na zemi. Jimin k ní přiskočil a zvedl si ji do náruče, posadil ji na gauč.
,,Annie..dobrý? Přinesu ti vodu." Tohle už zažil tolikrát, ale přesto ho to vždycky vyděsí. Snad jakoby se bál, že se rozpadne na milion kousků. Tolik se bál, že jeho jediné světlo v jeho životě uhasne a on bude navždy sám.
,,Jiminie oppa.." zaskuhrala Annie.
,,Ano?"Jimin už k ní spěchal se sklenicí vody.
,,Chtěla bych jít ven... Ty víš kam.." Podívala se na něj těma modrýma skleněnkama a on nemohl říct ne, protože už ji to dlouho sliboval.
...
To místo, na kterém byli před takovou dobou... Bylo pořád stejně krásné.
Ten den vypadal skoro stejně jako ten před rokem.. možná jen kdyby Annie nebyla na vozíčku, přestože chtěla jít pěšky, ale Jimin dobře věděl, že by to moc dlouho nevydržela.
To zamrzlé jezero bylo, tak krásné. Annie cítila tu tíhu na své hrudi. Věděla, že už brzy bude konec toho utrpení, které prožívala.
Pozorovala to krásné stvoření, které jí bylo největší oporou za tenhle uplynulí rok. Byl po dlouhé době šťastný a usmíval se jako nikdy předtím. Byla za něho šťastná.
Začal zpívat její oblíbenou píseň, tak ráda poslouchala jeho krásný hlas vždycky, když si myslel, že ho neslyší a stejně tomu bylo i teď možná jen s tím rozdílem, že byli venku.
Dívka na vozíčku ho pozorovala, kdoví na co v tu chvíli myslela, když se její hruď naposledy nadzvedla a její oči se zavřeli navždy.Už se to nikdy nedozvíme.
Možná,že kdyby ten chlapec věděl, že mu zbývá, tak málo času. Možná by přestal tančit a zpívat. Možná by tu ani nebyl a možná ano.Držel by ji za ruku a usmíval by se tím úsměvem, který tolik milovala.
Možná kdyby byla zdravá. Možná by se jí vyznal. Možná by ji řekl jak moc ji miluje a možná by mu řekla, že cítí to samé. Možná by se vzali a měli spolu děti, ale to už se nedozvíme. Netušil, že je tu sám a že jeho světlo uhaslo navždy, a proto dál tančil a zpíval, protože nečekal, že konec přijde, tak náhle. Myslel si, že má ještě dost času. Neměl.
Konec
