Karel
27.7
Zítra má Honza narozeniny, ale já z toho nejsem moc nadšený, je totiž v nemocnici, protože jsem ho předevčírem mámem zabil. I když to byl můj nápad, že ho v koupelně praštím tyčí po hlavě, chtěl jsem ho tam nechat, ale začal jsem si uvědomovat, co jsem to udělal. Začal jsem křičet na Martina, ať jsem přijde. Odnesli jsme ho na gauč, kde ho Martin polil vodou, aby se probral, on nic tak jsem zkusil jestli žije, tep se mu snížil. Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou jsem si to vyčítal. Pak ho odvezli do nemocnice, to jsem se uklidnil, když jsem ho neviděl, zavolal jsem Martinovi a snažil jsem se hrát že jsem z toho vystresovaný, ale doopravdy jsem nebyl.
Teď přišel do pokoje Martin, zavřel jsem svůj deník do kterého jsem teď psal a schoval jsem ho do tašky od notebooku. Začal jsem si psát scénář na video, neměl jsem pojem o čase, byl jsem smutný a veselý zároveň, ale nemohl jsem to říct Martinovi a tomu jsem vždy řekl všechno co mě trápilo, nebo s čím jsem měl problém. Ale tohle je jiné, za tohle můžu já, kdyby to Martin zjistil tak by mě asi zabil, nebo alespoň dostal do nemocnice.
V mojí hlavě se honily myšlenky o tom, co se stane až Martin zjistí pravdu. Z mého přemýšlení mě vytrhl Martin:
,,Kájo co máš pro Honzu k narozeninám?"
,,Zatím nic, ale dneska půjdu něco sehnat"
,,Ok, já nám zatím udělám něco k obědu"
,,Tak ať je to něco jedlého"
Mezitím co jsem odešel shánět dárek pro Honzína, tak jsem přemýšlel o tom, jestli to Martinovi řeknu nebo ne. Jednou mu to budu muset říct, ale je otázka času kdy. Pomalu přicházím k nákupnímu centru a začínám hledat dárek, netuším co mu mám dát, ale pak uvidím velkýho unicorna s duhovou hřívou, rozejdu se k tomu obchodu a utrácím 250€ za dárek. Táhnu se s 1,5 metrovým unicornem na zádech, tak aby se neušpinil. Když odemykám dveře od pokoje, tak stojí Martin ve dveřích a kouká na mě. Najednou se začne smát.
K: No co? Taky to chci k narozeninám.
M: Já ti koupím jednorožčí overal. (Řekl se smíchem)
K: Ale já chci plyšáka
(Taky se smíchem)
Martin mi pomohl toho plyšáka zabalit, a já jsem se těšil na to až mu to ppředám ale v tu chvíli jsem se rozbrečel.
K: Mar-mar-tine, j-já ti mus-ím něco ř-říct, já mů- mužů za to že je Hon-za v nemo-mocnici
M: Kájo, ale ty za to nemůžeš.
(Usmál se na mě)
K: Můžu to, já ho málem zabil, za všechno můžu já.
Vstal jsem a šel pro něco do koupelny.
K: Martine touhle tyčí jsem ho praštil, ještě na tom má vlasy.
Přišel jsem k Martinovy blíž.
K: Je mi to líto co jsem udělal, ale v nemocnici nebude jenom Honza. (Usmál jsem sa na Martina)
M: Kováři to neu.....
492 slov
Čauko lidi
Další kapitola je na světě, po asi tak 1 00 letech. Neměla jsem vůbec chuť psát. Ale jdeme zpátky.
Omlouvám se za chyby....
