Loutkář

12.

To ráno.
To osudové ráno.
Kdy se ti dva probudili.
Ona byla spokojená.
On byl v troskách.
Snažila se jej přesvědčit svou láskou.
To, že je pro něj lepší jak on.
Že ona jej plně miluje.
Věděla jak moc zrazovala svého bratra.
Ale i přes to sobecky pokračovala.
Chtěla lásku.
Také chtěla být šťastná.
Myslela si totiž, že její bratr stěstí našel.
Že mu stačí jeden.
Proč by si sobecky měl brát oba.
Věděla, že kdyby věděl, že má sestru přenechal by ho jí.
Myslela si to.
Byla o tom až přesvědčená.
Chtěla jej jen pro sebe.
Chtěla být také jenom milována.
Bohužel Zachránce nechtěl.
Bál se toho co udělal.
Znechutilo se mu to co udělal.
Jak by teď mohl jít za ním?
Podívat se mu do očí.
Když se vyspal s někým jiným.
I přes to, že se sám rozhodl upsat jen jemu.
Alkohol mu zatemil mysl.
Neovládl se.
Chtěl jen vypustit páru.
Ale přineslo mu to ošklivou daň.
I když velmi krásnu a podobnou Loutkáři.
Věděl, že se nikdy neměl nechat svézt z cesty.
Protože teď neví jak se na ní vrátit.