Loutkář

25.

A loutkář?
Svůj slib co podepsal, splnil.
Ženu, která mu děti porodí získal.
Zajištěn prací byl.
Měl před sebou dlouhý a šťastný život.
Ale i přesto se neusmíval.
Svatební den byl jeho posledním dnem.
Ten den kdy bylo zbouráno loutkařství.
Ten den kdy mu duše umřela.
Oči vyhasly, stejně jako loutce, kterou všude sebou nosil.
Ten jeho osudný den.
Den kdy všichni veselili.
On jistým způsobem také.
Stál na vratké židli.
V ruce provaz.
V obličeji bolest a strach.
Ale i přes to si nasadil tento velký prsten,
s tichými slovy odpuštění,
nechal židli spadnout.
Přesně jako spadla poslední část jeho milovaného loutkářství.

Ten den, kdy umřel starý Loutkář,
ten den, kdy umřela loutka,
ten den, kdy zmizelo loutkářství
a ten den, kdy umřel jeho syn.
A nakonec ten den, kdy se narodila dvojčata s havranímy vlasy.
Pro někoho den neznamená nic,
pro někoho znamenal vše.