Minute meets minute

/1/

Chtělo se mi spát. Oči se samovolně zavíraly a já se je snažila přinutit zůstat otevřené. Kdybych jen šla spát dřív a nedokoukávala tu sérii Dextera. Byla bych mnohem čilejší. Takhle to víckrát dělat nemůžu.

Další zastávka, na které jsem nevystoupila. Zkontrolovala jsem telefon. Najela jsem na galerii a vymazala si pár zbytečných fotografií, jakoby mě to snad mohlo zabavit na déle než na dvě minuty. Pak jsem telefon opět vypnula. Zaklonila jsem si hlavu a opřela ji o opěrátko. Zavřela jsem oči. Tohle bude dlouhý den.

Probudil mě studený vánek, jenž mě přinutil odlepit od sebe víčka. Ale ne. Podívala jsem se ven. Vždyť jsem o dobrých sedm stanic dál, než kam mám namířeno! Ty jsi to zase zvládla Elise. Dobrá práce. Zadívala jsem se na čas na svých hodinkách a zděsila se. Vyučování začínalo za deset minut. Jak to mám stihnout? 

Vystoupila jsem tedy na další možné zastávce někde bůhví kde. Během minuty tu projela tak sotva dvě auta a budovy zde nabádaly člověka k dojmu, že se každou chvíli zřítí k zemi. 

Okay, brnkačka. Prostě si počkám na zpáteční bus, který může jet kdo ví kdy. Došla jsem k tabuli a vyčetla z ní, že si tu budu muset pravděpodobně posedět čtyřicet minut. Skvělý. Druhačka, co se ztratí v Praze, když jede do školy. Ten pondělek skvěle začal. 

Zašla jsem si do pekařství pro čerstvou svačinu a prošla si tu park, ale stále mi zbývalo patnáct minut času. Tak jsem se posadila na lavičku a čekala. Ještě že jsem u sebe měla sluchátka. Zapojila jsem si je do telefonu, špunty vrazila do uší a pustila si playlist mých oblíbených interpretů. 

Pokojné poslouchání mi trvalo tak pět minut, když v tom jsem spatřila před sebou stín. Zvedla jsem pohled a dívala se na vysokou postavu mladého kluka. Otráveně jsem vytáhla jedno sluchátko, protože se zdálo, že mě oslovuje.

"Jo?" zamručela jsem na něj.

"Máš tu volno?" promluvil hrubším hlasem. Zadívala jsem se kolem sebe na další tři prázdné lavičky a chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla, že ano. Pak jsem drát držící v ruce vrátila do jeho původního místa. 

Uběhlo asi další minutu, než mi něco -neznámo co- přinutilo vypnout muziku. Až pak jsem uslyšela, že ke mně mluví. Vyprávěl mi o tom, jak nemohl ráno vstát a jak ho ve škole čeká hromada písemek. Svraštila jsem obočí a srolovala sluchátka.

"Tebe to asi nezajímá co?" zadíval se na mě.

"Nechci ti kazit radost, ale většinu tvýho vyprávění jsem neslyšela," přiznám se.

"To nevadí. Lidi mě často neposlouchaj. Říkají, že moc mluvím. Já jim tvrdím, že mluvení je základ všeho, protože bez komunikace bychom my všichni byli asi na takový úrovni, jako houby. Takže v pohodě, chceš to zopakovat?" Proboha, kde se v něm ta chuť mluvit bere? 

"To je dobrý." 

"Jedeš do školy?" pokračoval. Já si snad odsednu.

"Jo."

"Nějak pozdě ne?" zasmál se. Ten zvuk mě zaskočil a přinutil mě se na něj podívat. Tentokrát jsem mu dobře viděla do obličeje. Z jeho tváře na mě zářily dvoje zelené oči a něco na jeho úsměvu mě nutilo pousmát se taky. Část mé lhostejnosti k němu odezněla.

"Jo," vydala jsem ze sebe něco mezi smíchem a zasténáním, "Přejela jsem zastávku a zůstala trčet tady. Neříkej mi, že tu bydlíš."

"Tady a nikde jinde," rozmáchl rukama. "No brzy ti to pojede," řekl a když uviděl můj zaskočený výraz, dodal: "Široko daleko jezdí jen pár busů za den. Není těžký uhodnout, na který čekáš." 

"Tyjo, udělal jsi na mě dojem." Nástupiště se začalo plnit lidmi. Neznámý kluk se z ničeho nic zvedl.

"Musím běžet. Snad se ještě uvidíme a já ti konečně povím vše, co bych ti chtěl říct." Otočil se na patě a chystal se odejít.

"Počkej, ty nejedeš busem?"

"Mám auto," usmál se a vzdaloval se ode mě.