Minute meets minute

/2/

Do třídy jsem ani tolik nespěchala. Byla jsem smířená s tím, že první hodinu už stejnak nestihnu, tak proč se tolik hnát. Zastavila jsem se u své skříňky a vyndala si nepotřebné učebnice. Pak jsem si došla na toalety umýt si obličej. Sledovala jsem svůj obraz v zrcadle jako kdybych ho viděla poprvé. Vzpomněla jsem si na toho kluka na zastávce. Proč se mnou čekal, když celou dobu věděl, že pojede autem? Uculila jsem se, když se mi vybavilo, jak krásně se smál, a tak jsem si strčila obličej ještě jednou pod vodu. 

Přestaň na něj myslet. 

Nemůžu.

Zazvonilo. Studenti se vyhrnuli ze tříd, a tak jsem jejich řev přehlušila sluchátkami a muzikou. Oddechla jsem si a vyšla mezi ně. Našla jsem svou třídu, posadila se na své místo a začala si čmárat nesmysly do sešitu. 

"Nazdárek Elise!" vytrhl mi někdo sluchátka z uší. Okamžitě jsem poznala hlas Holly, své dlouholeté kamarádky, "Kde se couráš? Thompsonová se po tobě ptala. Prej jsi jí měla dneska odevzdat referát." No jo. Ten pitomej referát o historii britského královského rodu. Úplně jsem na něj zapomněla. Jak já ten dějepis nesnáším a ještě víc nesnáším Thompsonovou. 

"Ujel mi bus." naklonila jsem se a zahrabala v tašce jestli se mi tam ten referát někde neválí. Když jsem nahmatala pár kusů papíru svázaných k sobě kancelářskou sponkou, znovu jsem se narovnala a dodala: "Nějaký novinky za dobu mé nepřítomnosti?" 

"Ashley už v tom zase lítá. Ráno jsem ji viděla s Jackem." 

"Jednu věc nepochopím. Jak s ním může něco mít po tom všem, co ji provedl?" 

"No, je hezkej a umí to s holkama."

Zasmála jsem se. "Ale na tom přece vůbec nezáleží pokud je to kretén." 

"Je zamilovaná." 

"To je ten problém. Má nasazený růžový brýle a vidí ho jako pana božského. Nesoudím ji, naopak ji chápu, ale jak dlouho to ještě potrvá, než ji ublíží a ona se už nezvedne?" Holly jen pokrčila rameny a pak už zazvonilo. Do třídy vešel profesor a nás čekal další nudný výklad o tom, jak je důležitá fylogeneze u živočichů. 

-

"Počkejte na mě venku. Musím jít odevzdat ten referát," řekla jsem Holly, když jsme spolu vycházely ze třídy. Kývla hlavou a už si to mířila k dřevím na dvůr, kde se měla potkat s dalšími spolužáky. Došla jsem ke kabinetu číslo 21 a zaťukala na dveře. Zevnitř se ozval ženský hlas, který mě vyzíval ke vstupu. Zatáhla jsem za kliku a zmáčkla ji. Otevřela jsem dveře tak do poloviny a ihned jsem ztuhla. To nemohlo být možný. 

"Á, slečna Spencer, prosím posaďte se. Zrovna tu také probírám zpožděný příchod." stočila pohled k němu. Co tu sakra dělá? A proč není tak překvapený jako já? "Jakou máte výmluvu vy?"

"Já jsem nestihla autobus," odpověděla jsem. 

"Hm, obyčejná výmluva. Měla by jste se učit tady od mistra." ukázala na něj, "Ten si například pro dnešek vymyslel, že mu ráno hořela snídaně a tak si ji musel uhasit. Jindy to bylo úmrtí v rodině a jednou dokonce dopravní zácpa. A mohla bych pokračovat zaseknutím ve výtahu, průjmem a darováním krve. Jednou vám to přestanu omlouvat. Musíte začít chodit na hodiny. A teď už běžte." 

Neznámý kluk z autobusové zastávky se otočil a podíval se na mě. Vytáhl jeden koutek rtů nahoru do úšklebku a když odcházel zašeptal mi, že počká venku. Snažila jsem se skrýt smích, jenž se dral napovrch. Sotva jsem ho udržela. Když jsem se vzpamatovala, vytáhla jsem z tašky referát a položila ho profesorce na stůl a co nejrychleji jsem zmizela pryč. 

Opravdu tam byl. Čekal na mě. Stál u nástěnky a dělal, že si čte něco nesmírně zajímavého. 

"Průjem? Odběr krve? Vážně?" vypustím ze sebe tak dlouho zadržovaný smích. Jemně do mě drkne. 

"Čerpal jsem inspiraci na internetu, notak!" 

"Pak jsi měl vymyslet něco, čemu alespoň z části uvěří." 

"Jo protože mít tam 20x nevolnost by vůbec nebylo divný," ušklíbl se. Zase. 

"Nebyl jsi překvapenej, když jsi mě uviděl?" nadzvedla jsem obočí. Znejistěl. 

"Jsem člověk, kterýho málo co překvapí. Ale ty jsi byla docela v šoku, co?" 

"Netušila jsem, že chodíš na tuhle střední. Nikdy jsem tě tady neviděla." 

"Neviděla jsi mě tady, protože si ostatních nevšímáš nebo protože vidíš jen to, co chceš vidět?" Cože? 

"Ehm, prostě jsem si tě nevšimla." 

Z ničeho nic vytáhl telefon. Zadíval se na jeho obrazovku a pak stočil zrak ke mně.

"Hele, musím jít. Uvidíme se." sdělil mi, otočil se a odešel. Z ničeho nic mu prostě cvaklo a za pět vteřin po něm nebylo ani památky.