Minute meets minute

/4/

První mé reakce byly zpožděné. Dívala jsem se před sebe nevěřícně a pak se rozesmála tím opravdovým, hrdelním zvukem. Tím jsem na sebe přilákala pozornost ostatních lidí, kteří si ještě nevšimli toho obřího nápisu - tedy pokud vůbec šlo si nevšimnout. 

Zčervenala jsem se, což bylo divné. Obvykle se mi to nestávalo. Náhle jsem na svém rameni ucítila dotek a s leknutím jsem se otočila. Stál přede mnou Luke, přesně s tím stejným úšklebkem, jaký jsem si pamatovala z rána. 

"Neodpověděla jsi," prohlásil. 

"Nějak jsem nemohla pobrat dech. Co blázníš proboha? Vždyť mě vůbec neznáš," zkřivila jsem rty do úzké linky.

"To si myslíš ty," pokrčil rameny, "ale tvůj názor ti brát nebudu." V tu chvíli zazvonilo na hodinu. "Ještě ti napíšu," mrkl na mě, otočil se na patě a v tu ránu byl pryč. Stála jsem tam jako opařená až do chvíle, dokud jsem si neuvědomila, že právě vlastně začala další příšerná čtyřiceti pěti minutová uspávačka a já si nemohu dovolit další pozdní příchod. Rozeběhla jsem se do třídy a snažila se na něj zbytek dne ve škole nemyslet. Nevím úplně, zda se mi to povedlo. 

Večer mi od něj přišla další zpráva. Ležela jsem zrovna v obývacím pokoji na gauči a relaxovala po hodině a půl hraní tenisu. V televizi běžela nějaká kreslená kýčovitá pohádka a na stole přede mnou se válely nedojedené nudle. 

Víčka se mi zavírala a už jsem skoro usínala, když najednou mi zavibroval telefon. Zabručela jsem a neochotně po něm poslepu sáhla. Teprve když jsem ho shodila ze stolu dolů, jsem se úplně probudila. Zkontrolovala jsem zda mu nic není a až poté jsem ho odemkla. Srdce mi poskočilo. Nechtěla jsem si to sice moc přiznat, ale od té jeho věty "ještě ti napíšu" jsem mobil kontrolovala dvakrát tolik co normálně. A to vše i přesto, že mi byl vlastně úplně lhostejný. 

Co to rande?  Prosté a jednoduché. Přečetla jsem si ta tři slova minimálně třikrát a marně přemýšlela o dobré odpovědi. Nakonec jsem stejně odeslala to, co mě napadlo jako první. 

O něj tolik stojíš? 

Netrvalo ani 5 minut a už jsem si četla další: Zlomilo by mi srdce kdybys odmítla.

Věděla jsem, že stejně nakonec povolím, protože neznámo proč se mu prostě nedalo odolat. Jen jsem se bála, abych toho později nelitovala. Nikdy jsem nesnášela pojmenování 'rande' nebo milostná schůzka nebo jak se tomu ještě jinak říká, takže pokaždé, když jsem si zašla s klukem ven (a že to nebylo zas tak často) jsem to nazývala prostě 'zajdeme ven'. Takhle v tom nikdo nemohl vidět nic víc a nic víc si od toho také slibovat. Když to nevyšlo (z většiny případů to nevyšlo), neodcházeli jsme od sebe tak zklamaní a když to vyšlo, no, to je zase jiný příběh. Budu pro jistotu počítat s tím, že ani tentokrát nic nevyjde. 

Ať je tedy po tvém. Kdy a kde?  - odepsala jsem mu. 

Na odpověď jsem nemusela dlouho čekat. 

Teď?  Málem mi zaskočilo. On chce abych s ním šla teď? Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl sedmé. 

Vyzvednu tě. Kde bydlíš?  přišlo mi dále. Zhluboka jsem vzdychla a dost nerada mu napsala svou adresu. Doufám, že nebude chtít, ať jedu v teplácích. Pokud přijede brzy, má je mít. 

To není tak daleko. Jsem tam za pět minut. Doufám, že se těšíš. 

Super! Nejenom, že mi schnou vlasy ze sprchy a sedím na pohovce v obnošeném triku a nemoderních teplácích (což by mi konec konců bylo jedno, alespoň bych mu nadělala ostudu), ale navíc musím přemoct únavu a zvednout se z té pohodlné polohy do které jsem se teď uvelebila. Přísahám, že toho kluka zabiju! 

Neochotně jsem vstala a odšourala se do svého pokoje. Cestou jsem houkla na tátu, že teď na chvíli zmizím. Pomalu mě ani nevnímal, byl celý zabraný do svého modelu letadélka. Mladší sestru jsem taky neviděla už pár dní. Od doby co na ni přišla puberta skoro nevylézá z pokoje. Nechci si ani představovat, co tam dělá. 

Hodila jsem na sebe první džíny, které jsem uviděla (to víte, jsem trochu nepořádná), své oblíbené zelené triko (Holly vždycky říkává, že mi zelená sluší - prý se mi hodí k mým tmavě hnědým vlasům) a svetr. Na nohy jsem si nazula obyčejné černé polobotky, učesala se a sotva jsem si stihla vyčistit zuby, protože se ozval zvonek. Běžela jsem po schodech dolů a zároveň si nanášela trochu řasenky a lesku na rty. Divila jsem se, že jsem si nevypíchla oko. Na posledním schodu jsem se málem přerazila, ale zázrakem jsem vše ustála a mohla vyrazit otevřít dveře. Stál zády ke mně a prohlížel si naše sousedství. Jakmile ucítil závan teplého vzduchu, otočil se a usmál se. Měl na sobě tmavě modré džíny, bílé converse boty a kostkovanou košili. Vlasy mu vlály v mírném větříku a on sám si je musel někdy prohrábnout a vrátit na správnou stranu. 

Chvíli jsme jen tak stáli ve dveřích, když najednou se ke mně naklonil. Zhrozila jsem se toho, co se chystá udělat, ale on se jen zamračil a vrátil hlavu zpátky do původní pozice. Pak řekl: "Máš černo kolem očí," a ukázal na mě prstem. Proboha! To je tak, když se neumím ani namalovat. 

Nervozně jsem se uchechtla a zmizela zpátky do domu. Omylem jsem před ním zavřela dveře, takže nemohl ani počkat v teple. Však on to přežije. Popadla jsem kapesníčky a snažila se, aby řasenka zůstala jen tam, kde měla. Nejdřív se mi nedařilo a způsobila jsem ještě větší paseku, nakonec jsem ale na obličeji vytvořila něco, co se mohlo vzdáleně podobat líčení. A to stačilo. Znovu jsem otevřela vstupní dveře. 

"Jo, počkat. Ještě kabelku," omluvila jsem se mu pohledem a zalezla zpátky, tentokrát jen na chvilku. I když, to jsem si myslela. Trvalo mi 5 minut, než jsem tu nezbedu našla. Měla bych si ji vždy dávat na stejné místo, aby se mi toto víckrát nestávalo.

"Tak jsem tady," vylezla jsem ven a s pocitem, že mám snad konečně už všechno, jsem za sebou zamkla. 

Zvedl se z obrubníku a protočil oči. "Myslím, že jsem tu vyseděl důlek," prohlásil.

Dnešní večer bude ještě zajímavý.