Minute meets minute

/5/

Řítili jsme se vozem skrze Prahu a poslouchali co právě hrálo v rádiích. Venku panovala tma, cestu nám osvětlovaly jen pouliční světla a žárovky ostatních aut. Často jsem padala do svých myšlenek, ve kterých jsem ovšem nezůstávala nijak dlouho. Luke měl zřejmě povídavou.
Vyptával se mě na každičkou nedůležitou věc, například jestli mám domácí zvířátko, nebo zda jsem si někdy barvila vlasy.

"Proč to všechno chceš vědět?" povzdechla jsem si.

Pokrčil rameny: "Jen tě chci víc poznat," řekl a dál se věnoval řízení.

"Tak trochu mi přijde, že mě znáš víc než je zdrávo." Pobaveně se na mě podíval.

"Jsem ti přece říkal, že jsem se po tobě ve škole vyptával," ztlumil rádio a já potichu zanadávala. Momentálně bych stokrát raději poslouchala muziku než kohokoli na světě.

"No ale proč? Jsi čtvrťák, já druhanda-"

"Ale prosím tebe," skočil mi do řeči, "snad taky nevěříš těm kecům co se na škole povídají. Nevím kdo je vymyslel, ale jsou to naprostý kraviny."

"Nevěřím." Věřím.

"Kluci měli vždycky slabost pro mladší holky." Takže on pro mě má slabost? To jde nějak rychle, ne?

Na to jsem nic neodpověděla. Zavřela jsem pusu a zbytek cesty se dívala z okénka. Rádio jsem si zvýšit neodvážila.

-

Po čtvrt hodině jsme dojeli na parkoviště před kino. No jasný, typické rande.

"Vím, co si myslíš," předběhl mě.

"Opravdu? A co?"

"Že nejsem vůbec originální když tě beru do kina. Ale Elise, víš že ze sebe nemusíš dělat tvrďačku, ne před klukama, ne přede mnou," zadíval se mi do očí. Uhnula jsem před tak prudkým pohledem.

"Tvrďačku?" Zopakovala jsem jako kdybych nechápala. Pravdou bylo, že jsem chápala moc dobře.

"Ano. Nemusíš dělat, že se ti nelíbí holčičí věci nebo obyčejný klišé věci. Nemusíš předstírat jen aby.., ani nevím, proč by to někdo dělal. Prostě jen chci, aby sis tenhle večer užila a abys byla tou Elise o které mi ostatní vyprávěli a kterou tak zbožňují."

"Prosím tebe, kdo by tohle o mně povídal?" zadívala jsem se jinam.

"Asi by ses divila. Tví přátelé tě mají opravdu rádi," usmál se. To mě přinutilo usmát se také, "Tak pojď," kývl hlavou, lehce mě bouchl do ramene a pak rychle vystoupil. Následovala jsem ho. Zamkl za námi auto a společně jsme přešli ulici až k větší, žluté budově.

"Nějaké speciální přání co bys chtěla vidět?" Otočil se ke mně. Já jen pokročila rameny na znamení, že je mi to vlastně úplně jedno.

Nakonec jsme skončili na nějaké předělávce Pomády. Byla jsem překvapená, že Luke souhlasil s konečným výběrem a protestoval o dost méně než jsem čekala. Dokonce jsme si společně koupili velký slaný popcorn a každý svoji střední coca colu. Co si tak vzpomínám, tak v kině jsem už pěknou dávku měsíců nebyla. 

Luke měl pravdu, z části. Vždycky jsem měla slabost pro romantické filmy a happyendy, asi jsem prostě zapadla do škatulky jako většina ostatních holek. Nebyla jsem ničím výjimečná, vlastně jsem se podobala každé, kterou jsem míjela venku na ulici. Možná mě to malinko štvalo, ale když se pak objevil někdo, jako Luke, dávalo mi to zapomenout na mé myšlenky. Dávalo mi to naději, že možná jsme přeci všichni od sebe něčím rozdílní, a aspoň jedna osoba v nás vidí mimořádnost.

Když pak na plátně běžely titulky, otočila jsem se k mému společníkovi a překvapila ho otázkou: "Víš z čeho mám strach?" 

Kývl hlavou že neví.

"Zapomnění." Když nechápal, dodala jsem: "Víš, na světě je skoro osm miliard lidí a každý jsme si tak strašně podobní. Co se stane až umřu? S trochou štěstí na mě budou vzpomínat mé děti, s větším štěstím má vnoučata, ale co potom? Nic. Chápeš? Vůbec nic. Nic tady po mně nezůstane, nic na co by se lidé mohli obracet, co by mohli v budoucnu číst. Nikdo si mě nezapamatuje. Přijdu a odejdu a bude to, jako bych se nikdy nenarodila, jako bych nikdy nežila."

Zamračil se. "Proč přemýšlíš nad takovými věcmi?" 

"Proč ne? Pokrčila jsem rameny, "Měli bychom jít," vstala jsem a rozešla se k východu. 

"To ti na tom tak záleží? Aby si tě lidé pamatovali?" Dohonil mě. Vyhodila jsem zbytky od popcornu a kelímek od coly. 

"To je jedno Luku, zapomeň na to."

"Ne počkej Elise," chytil mě za rameno a otočil si mě k sobě. Chvíli jsme na sebe jen zírali a pak se jeho rty zkřivily do vítězoslavného úsměvu. "Pojď," sebral moji ruku a rozeběhl se k hlavním dveřím vedoucím ven. Táhl mě za sebou jako hadrového panáka a zahýbal do různých uliček, ať už lidnatějších či méně. Snažila jsem se zjistit kam mě to vede, ale mlčel jako hrob. Až konečně po pár minutách jsme se zastavili před obřím ruským kolem. Postavil mě k dřevěnému plůtku a zašeptal: "Počkej tady, hned se vrátím." Než jsem stačila cokoli říct, už zmizel za jedním karavanem. Zadívala jsem se na telefon a zjistila že není tak pozdě jak jsem si původně myslela. Asi mě zmátla ta tma. Napsala jsem tátovi že se ještě zdržím a pak dorazím a pak jsem si mobil zastrčila zpátky do kabelky. Rozhlížela jsem se kolem a trochu se bála, kam to Luke běžel. Nenechá mě tady, že ne? Přeci ho ještě tak dobře neznám. S každou navýšenou minutou čekání mi rozhodnutí utéct pryč vstupovalo víc a víc na mysl. Když už jsem se pomalu vydala na ústup, objevil se konečně Luke. Vzadu za ním kráčel postarší vousatý muž.

"Neboj, nenechal bych tě tu. Tížilo by mě pak svědomí," usmál se. Já mu úsměv nedokázala oplatit. Otočil se a představil mi tu třetí již zmiňovanou osobu. Jednalo se o jeho strýce z druhého kolene, nebo tak nějak. 

Pozdravila jsem ho a on přišel ke mně a k mému překvapení mě objal. Přitom se hlasitě smál. "Moc mě těší, Elise. Tak to bylo, že? Elise? Mám pravdu? Moc mě těší, ale to už jsem vlastně říkal," zachechtal se. Nepustil nikoho ke slovu, zřejmě už vím po kom tu ukecanost Luke má. "Takže vy byste se chtěli projet na mém ruském kole jo?"

"Cože?" Zpražila jsem Luka pohledem. 

"Ano strejdo, moc rádi. Stačí nám chvilinka," přistoupil k nám. Snažila jsem se mu svou řečí těla naznačit, že děkuji, nemám zájem a mám pocit, že si toho ten parchant všiml, ale absolutně nereagoval. 

"Co bych pro tebe neudělal, ale mám u tebe flašku!" 

"Zítra ti ji donesu," poplácal ho po zádech. 

"Tak si nasedněte a pořádně se připoutejte! Doufám, že v sobě nemáte žádný alkohol. Já teda kapku, ale nebojte, moje smysly fungují dokonale!" Bouchla jsem Luka do hrudi. Udělal obličej typu aau.

"Vždyť nás zabije," procedila jsem skrz zuby. 

"Je moje rodina a nikomu nevěřím víc. Notak, už pojď!" chytl mě za ruku a já se neochotně nechala dotlačit až k té velké atrakci. Ne že bych se bála výšek a při denním světle bych na ni klidně šla, ale teď jsem tomu nebyla úplně nakloněná. 

Najednou se kolo rozsvítilo do žárovek čtyř barev: bílá, žlutá, červená a modrá. Pusa se mi samovolně zkroutila do písmena o a já dobrou chvíli obdivovala tu nádheru. Dobře, tohle možná změnilo můj názor. 

Nasedli jsme společně do jednoho vozíčku a připevnili se. Kolo se s námi pomalu začalo točit. 

"No vidíš," promluvil, "a teď si alespoň dva lidé budou pamatovat, že se jednoho jarního večera, někde na okraji Prahy, točilo jedno osvětlené ruské kolo. A že v něm seděla jedna krásná dívka, s nádhernými vlasy a moc milým hlasem. A definitivně vím, ale alespoň jeden člověk na tento moment do smrti nezapomene."