Minute meets minute

/3/

Vyšla jsem na dvůr a posadila na dřevěnou lavičku ke své skupince. Vytáhla jsem si svačinu a začala ji pomalu přežvykovat. Co to mělo znamenat? Kolem mě probíhal rozhovor, ale já se ho nezúčastnila. Tohle ráno už bylo tak moc divný, natož kdybych se zapojila do těch obvyklých konverzací, které jako společnost vedeme. 

Byla jsem odhodlaná zjistit jeho jméno. Ale jak? Kdyby mi prozradil alespoň část křestního. Není tu nový? Přece bych si ho všimla ne. Je pravda, že mě okolní svět moc nezajímá a že na naší škole může být přes 700 lidí, ale zas tak obrovský prostor tu není. 

Zvedla jsem hlavu a tikala očima z místa na místo. Nikde nikdo podobný jemu neseděl. Otočila jsem se a rozhlížela se dál. V tom mi telefon zavibroval v kapce a oznámil mi příchod nové zprávy. WhatsApp.

Hledáš někoho? 

Nakrčila jsem obočí a rozhlídla se znovu. Zvláštní pozornost jsem věnovala všem klukům držící v rukou telefon. 

Cink. Další zpráva.

Koukáš moc vlevo

Usmála jsem se a vrátila hlavu zpátky do polohy, kde jsem ji měla naposledy. Hledala jsem ho. A pak konečně. Seděl u stolu s kámoši a díval se na mě. Vlasy mu vlály ve větru a svůj zkoumavý pohled zastavil u mých očí. O co se ten kluk snaží? Pak na jeho rameno zaťukal kluk sedící vedle něj a náš oční kontakt přerušil. Zadívala jsem se do telefonu. Snad tam najdu jeho jméno. Najela jsem na jeho profil a tiše se rozesmála. Místo vlastní fotografie měl nastavený černý obrázek s bílým popiskem 'hezcí lidé nepotřebují fotku'. Egoista. Snažila jsem se z jeho účtu vytěžit co nejvíce, hlavně to jméno, ale jediné, co jsem o něm zjistila bylo, že má rád želvy Ninja a chová doma králíky. Co je ten kluk sakra zač?

Zazvonilo na konec přestávky. Už? Podívala jsem se na svou nedojedenou svačinu a rychle do sebe nasoukala vše, co se mi do pusy jen vešlo. Pak jsem zbytek zastrčila do batohu a vydala se zpátky do budovy. Tam mě dohonila Holly. 

"Ani jsi nám nic neřekla. Všichni jsme se těšili na tvoje novinky." 

"Jo to určitě," zasmála jsem se. 

"Možná to bylo, protože jsi pořád očumovala toho čtvrťáka." Jak o tom kruci ví? 

"Ty ho znáš?" zkusila jsem to a snažila se o nenucený tón. Tak už mi někdo řekněte, jak se přeci jmenuje! 

"Jen od vidění. Vím že se jmenuje Luke. Docela hezký jméno ne? I on sám je k nakousnutí. Párkrát už jsem po něm koukala, ale on je úplně jiná liga. Navíc, čtvrťáci se po druhandách nikdy neotáčejí. Pro ně jsme ještě děcka." 

"Luke?" zašeptala jsem si pro sebe, "Čtvrťák jo? Přesnější číslo třídy nevíš?" 

"Bohužel, ale můžu se ti pozeptat. Hej! Elise! Proč se o něj tak zajímáš?" sjela mě pohledem. 

"Jen jsem se tak zakoukala. Pojď, zapomeň na to," a už jsem ji táhla na hodinu literatury. 

-

Seděla jsem a snažila se zapisovat si poznámky, ale myšlenky mi stále odbíhaly pryč. Proč jsem na něj pořád myslela? Možná protože se mi zdál nepředvídatelný. Nikdy jsem nevěděla, co udělá a kde se objeví. Možná jsem měla mít strach, že o mně věděl první poslední a zjevil se vždy záhadně tam, kde jsem se nacházela, ale takhle jsem to já nebrala. Něco mě na něm přitahovalo. Dokázal mě vždy připravit o řeč a zároveň něčím překvapit. A to, jak zjistil můj WhatsApp. Neměla jsem na něj myslet. Ne, když jsem ho znala jeden den. Navíc, všichni kluci ze čtvrtých ročníků byli vyhlášení pro své zvláštní choutky a schopnost okouzlit holky, když chtěli. 

Z přemýšlení mě vyrušila zpráva na telefonu. Prudce jsem se nadechla, jakmile jsem zjistila, že je od něj. 

Ty. Školní dvůr. Přestávka po této hodině. 

Málem jsem se rozkašlala. Co to má znamenat? Párkrát jsem zamrkala a pak si zprávu přečetla ještě třikrát. Nechce mi tam něco udělat? Měla bych se bát? Zbývalo deset minut do konce hodiny. Co když tam prostě nepůjdu? Však za to mě nezabije ne? Ale něco mě tam táhlo. Chtěla jsem tam jít. Sváděla jsem to na zvědavost. Něco v koutku duše mi napovídalo, že zvědavost za to tak zcela nemůže. Možná se mi dostal pod kůži? Možná to byl jeho záměr. Vždyť přece čtvrťáci se o druhandy zásadně nezajímají ne? To je pravidlo. 

Točila se mi hlava a já se snažila uspořádat si myšlenky. Pak jsem to ovšem vzdala po několika marných pokusech. Jenže než jsem se nadála, zazvonilo na konec hodiny. Sakra. Co teď. 

Popadla jsem tašku a vyšla ze třídy. Nohy mě ale vedly doprava, k průhledným dveřím. Fajn, zvědavost vyhrála. Jestli to bude nějaký pitomý vtip.. 

Vyšla jsme ven a sluneční paprsky se okamžitě dostaly do kontaktu s mojí bledou pokožkou. Nemusela jsem se ani moc rozhlížet a ihned jsem svěsila hry do o. Přede mnou na zemi bylo velkým písmem napsáno: 'Půjdeš se mnou na rande, El?'

V tu chvíli mi zavibroval mobil. Vytáhla jsem ho ze zadní kapsy svých kalhot, odemkla ho a uviděla na display naprosto totožný text: Půjdeš se mnou na rande? Luke 

To si ze mě děláte srandu.