Za Obrtlou ✔️

39

Celý den čekal na to, až se Hermiona probudí. Pozoroval ji a hladil po vlasech. I když už by měla být v pořádku, pořád se o ni bál. Najednou se začala třást, ale jen málo, protože byla hrozně slabá. Snažila se vykřiknout ze sna, chytil ji za ruku a čekal, až se uklidní.
,,Je to jen sen," zašeptal Severus.
,,Já to hned věděla... Vy byste mě nikdy neopustili..." zamumlala Hermiona. Severus ihned pochopil, že jde o její rodiče, o to víc stiskl její ruku. Uslyšel, jak se prudce nadechla a otevřela oči. Došlo jí to, rozpomněla se... Sen byl jen zlomek z její noční můry. Její rodiče skutečně nežili. Začala hlasitě vzlykat, Severus pustil její ruku, aby ji tím nijak neznervózňoval. Hermiona si přišla tak hrozně sama, chytila Severuse za košili a přitáhla ho k sobě. Brečela na jeho hrudi a snažila se zapomenout na to, jak moc je nešťastná.
,,To bude v pořádku," řekl tiše Severus, ale neznělo to moc konejšivě. Vzlykala dál, ale už méně, protože slyšela jeho srdce. Krátké buch - buch ji uklidňovalo. Připomínalo jí to to, že je tu ještě člověk, kvůli kterému chce žít. Severus se zhluboka nadechl a zvedl jednu svou ruku a položil ji Hermioně na lopatky a přitiskl ji k sobě víc, druhou ruku položil na její krk. Hermiona si najednou připadala jako malá holčička, takhle ji utěšoval tatínek, když se bála bouřky. Sedla si mu vždy na klín, objala ho a tatínek se s ní začal houpat sem a tam. Pamatovala si kolébající se stíny na stěně jejího pokojíčku. Zavřela oči a na malinkatou chvíli byla dítětem, které mohlo říct, že se bojí... Konečně byl její pravou oporou. Ovšem sám Severus z toho byl dost vykolejený, dlouho nikoho neuklidňoval, zvláště ne tak moc silným objetím. Jediné, co ho napadlo bylo přihlouplé: ,,Nedusíte se?" Cítil, jak se Hermionino tělo začalo třást, lekl se, že o to víc se rozplakala, ale pak bylo slyšet zahihňání. Jeho oči se rozzářily, rozveselil ji snad svou hloupou otázkou?
,,Nedusím, tahle síla je přesně na objetí," řekla po chvíli, zasmála se a pak zas utichla. Bylo těžké jen tak přestat smutnit, navíc se bála toho, co přijde potom. Severus si připadal hloupě a nejraději by to všechno dal zpátky. Prostě to nebylo jeho normální chování, byl z toho nesvůj. Ale Hermiona si to užívala. Pak si uvědomila, že už by ho mohla pustit, povolila ruce a jemně se odtáhla.
,,Děkuju," pípla stydlivě. Severus nevěděl, co říct... Přišlo mu hloupé říct, že není za co... A tak jen kývl hlavou.
Důležitě si odkašlal a pak řekl: ,,Víte, slečno Grangerová, já...chtěl bych si s vámi promluvit o tom, co se stalo..." Hermiona se zamračila, protože to přesně čekala. Nechtěla o tom mluvit, bylo jí to nepříjemné.
,,Já si moc nepamatuju, co se stalo," řekla Hermiona. ,,Prostě se to stalo..."
,,Chtěl jsem vám vysvětlit, co se vlastně stalo," pravil Severus a začal vyprávět příběh knihy.

,,Takže za to vlastně ani nemůžu," řekla prázdným hlasem Hermiona.
,,Ano, asi ano...Pokud něco netajíte..." Hermiona na něj pohlédla a zamyslela se.
,,A co když ano? Co kdybych vám řekla, že jsem se tak rozhodla už přes těmi hlasy...?"
,,Grangerová, co to povídáte?" zeptal se Severus.
,,Víte..." zarazila se, protože nevěděla, jak pokračovat. ,,Před více než rokem byl můj život dokonalý. Měla jsem rodiče, kteří mi se vším pomáhali. Měla jsem přátele, kteří se mnou mluvili a měli mě rádi. Nemělo to jedinou chybičku. Před rokem se všechno zhroutilo. Nechala jsem zemřít své rodiče, nedokázala jsem jim pomoct, i když jsem byla nejchytřejší z ročníku, byla jsem čarodějka, měla jsem to dokázat... Zemřeli a já je zklamala, měla jsem je ochránit..." Severus pozoroval, jak se Hermiona snažila nerozplakat se. ,,A pak... Však víte, kým jsem se stala. Tu vinu ze mě nikdo nesmyje. Zůstane to navždy, je to jako cejch v duši, pořád tam bude šrám..."
,,Vždyť za to nemůžete. Už včera jsem si všiml těch jizev na rukách, ale nevěděl jsem, jak moc je to špatné... Neměla byste si ubližovat."
,,Připadám si hrozná. Udělala jsem tolik chyb, nechala jsem zavraždit své rodiče, ztratila jsem přátele, vás otravuju... Musela jsem se řezat, nikdy sama sobě neodpustím." Vstala a došla k oknu, hleděla na šedé mraky a přitom rychle mrkala a zaháněla slzy.
,,Ale vždyť vy jste nemohla nic udělat," pravil Severus.
,,Ano, mohla! Mohla jsem ochránit své rodiče! Možná bych pak nemusela kazit život i vám!" Severus vstal, došel k Hermioně, stál od ní půl metru.
,,Nekazíte mi život, myslím, že to víte, ale nechcete si přiznat, že bez vás bych nebyl šťastný."
,,Nemusíte mi lhát, prostě jsem všechno zkazila... Měla jsem se zabít už dávno." Udělal ještě jeden krok a položil Hermioně ruku na rameno.
,,Kdybyste si něco udělala... Nedokázal bych žít," řekl tichým hlasem. Otočila se k Severusovi čelem a smutně se pousmála.
,,Ještě vám uvěřit..."
,,Ale já to myslím smrtelně vážně, nechci, abyste byla nešťastná a ubližovala si." Hermiona se rozplakala a padla mu do náručí, Severus ji objal a tiskl k sobě. ,,Už si neubližujte, prosím..." zašeptal jí do vlasů. Cítil, jak jen mezi vzlyky zakývala hlavou.
,,Víte, teprve teď mi to došlo," řekla Hermiona a vzhlédla k němu.
,,Co?"zeptal se Severus.
,,Byla to hloupost. Pokud pro vás znamenám jen setinu toho, co vy pro mě... Totiž, kdyby se vám něco stalo, tak bych to nezvládla." Severus se trošku pousmál a znovu ji k sobě přitiskl.
,,Grangerová, tak to jste pochopila víc než dobře." Bylo to zvláštní, už zase si byli tak blízcí... Ale i přes to nedokázali uvěřit, že by ten druhý mohl cítit to samé.
,,Za chvíli by měla být večeře, půjdete se se mnou najíst?"
,,To jsem spala tak dlouho?"
,,První jsem se ptal já," napomenul jí Severus.
,,Ráda se najím..."
,,Ano, prospala jste celý den, ale kvůli lektvaru."

Společně sešli schody a sedli si ke stolu.,,Jo a tím, že jste mi to slíbila to nekončí. Kdykoliv byste se cítila špatně, tak za mnou okamžitě přijdete. A kdybyste chtěla, vždy tu budete mít i nějaký lektvar." Hermiona se zamračila.
,,Nechci to rozebírat, aspoň ne u stolu."
,,Dobře." Vlastně o tom Hermiona nechtěla už nikdy mluvit, hrozně se za sebe styděla. Najednou někdo znal i její stranu, která toužila to všechno vzdát. Věděl o tom, že si přála zemřít a že si ubližovala. Možná si teď o ní myslel, že je blázen... Bylo to prostě špatně, neměl vědět, že je takhle slabošská... Hleděla na to, jak si Severus nalévá víno. Najednou na ni také pohlédl.
,,Dáte si?"Hermiona se rozebrala a zavrtěla hlavu.
,,Ne, děkuju, bylo by mi špatně," přiznala se Hermiona.
,,A jiné pití?"
,,Kdyby byl čaj, tak bych nepohrdla," odpověděla Hermiona.