Za Obrtlou ✔️

32

Předstoupil před královnu a poklekl.
,,Pasuji tě na rytíře z Likenau," řekla její matka. Meč položila na jeho rameno a on přísahal věrnost. Tehdy byla ještě malé děvče. Obdivovala svou maminku, že dokázala být tak sebejistá. A tehdy se zamilovala do svého rytíře. Záviděla své matce, že mu mohla být tak blízko. Záviděla vlastně úplně všem, protože mu všichni byli blíž než ona sama. Přála si, aby si jí někdy všiml... Chtěla, aby za ní přišel a požádal ji o ruku. Tehdy se zapřísahala, že jiného muže nebude milovat.

Od té doby uplynulo pár dní a on ji potkal na hradě. Poklonil se jí a ona kývla hlavou a usmála se. Nic víc, nebyla pro něj krásnou a zajímavou. Tolik si přála si ho zasloužit, ale to nešlo. Byl pro ni nedosažitelný. Bylo to od začátku dané, on byl bojovník, ona byla dcera krále. On byl věrný boji a králi, ona byla věrná víře a svému přesvědčení. Říkalo se o něm, že nikdy nemiloval žádnou ženu a ona věděla, že nebude výjimka. Moc to nechápala. Tolik dvorních dam se ho snažilo svést, ale on byl neoblomný. Nikdy by na ženu nepohlédl necudně. Nepil víno, nezpíval a byl tichý. Vždy byla celou noc vzhůru, když ho potkala. Snažila se najít sílu z přírody, chtěla být silná a zapomenout na něj. Ale nemohla. Byl příliš krásný, příliš dokonalý. Připadala si tak zbytečná, kromě výchovy bratra a vaření lektvarů, nebyla nic. Matka si přála, aby šla do kláštera, protože viděla, že si nikoho nevezme. Ale ona stále čekala, že jednou si jí všimne. Byla vážně tak naivní, že věřila na pravou lásku?

Hermiona otevřela oči, všechno se zatočilo. Pootočila hlavu a ona uviděla Severuse. Seděl a pozoroval ji, měl ustaraný výraz, ale kdyby se ho zeptala, tak by strach zapřel.
,,Dobré ráno," řekl.
,,Dobré..."
,,Jak se cítíte?" zeptal se.
,,Jsem hrozně slabá," odpověděla Hermiona.
,,To se nedivím."
,,A je mi trošku špatně, asi na mě něco leze," zamyslela se Hermiona.
,,Nevím, zda je to jen náhoda..."
,,Co se včera stalo?" Severus se zamyslel, co všechno říct.
,,No, mluvila jste ze spaní, pak jste vstala, vytvořila jste kruh ze svíček a chtěla jste se zabít. Myslím, že vás ovládla nějaká černá magie."
Hermiona se zasmála: ,,To ne, bylo mi včera špatně, prostě jsem blouznila... Náměsíčnost je při nemoci normální."
,,A to, že jste se chtěla zabít?"
,,Za to může to blouznění, to vyležím."
,,Přece poznám, když je někdo očarovaný," pravil Severus.
,,Přece poznám, že na mě leze chřipka."
,,Grangerová, měli bychom zjistit, co vás očarovalo..." Hermiona zavrtěla hlavou.
,,Ne, jsem jen nemocná. Vidíte? Teď se zabít nechci." Severus se zamračil.
,,Nebudete se se mnou dohadovat."
,,Vy se mnou taky ne a už se o tom nebudeme bavit, musím se léčit."
,,Jak myslíte, ale uvidíte, že to není chřipka," varoval ji Severus.
,,Eleanor ví, co jí je," odpověděla Hermiona a vyděšeně se zarazila.
,,Co prosím?"
,,Ne...Nic...Je mi vážně špatně, nevím, co mluvím. Prosím, nechte mě o samotě."
,,Ale jestli něco, tak mě hned zavolejte...nebo Marta..." Hermiona se pokusila o úsměv a přikývla. ,,Za pár hodin přijdu s obědem, abyste nemusela vstávat." Když odešel, Hermiona se uvelebila a začala přemýšlet o tom, co se včera stalo. Nic si nepamatovala, jen to, že jí bylo špatně, tak si lehla a usnula. Zdál se jí nějaký sen... Ano, byla tam dívka, ta stejná dívka, která napsala knihu lektvarů.
,,Smrt a začátek života..." šeptala k ní a plakala. ,,Má bolest je v tvých rukách..." Věděla to, ano, to bylo kvůli němu. Pořád jí opakovala tyto věty, vedla ji... Ale Hermiona nevěděla kam. Jen věděla, že až tam dojdou nebude žádná bolest, ani fyzická, ale hlavně bolest srdce. Bylo to nějaké místo, prázdné a klidné, bez jediného pocitu. Sice bez bolesti, ale radost tam nebyla také. Bylo to tak blízko, už skoro vkročila do té bělostné hranice. Čistota, snad i odpuštění za všechno, co kdy provedla. Bylo to jako nebe, ale takové prázdné... Dívka byla stále nešťastná, Hermiona ji litovala, byla tak sama... Byl to zvláštní sen, byla asi vážně nemocná. Neměla ráda nemoci. Zvlášť, když onemocněla v bordelu, tak jí nedávala šéfová jídlo, protože vlastně týden nic nedělala... A už zase byla u své minulosti, za kterou se nenáviděla! Někdy si na to celé hodiny nevzpomněla a pak najednou se objevila myšlenka, která ji dostala do kolen a kterou se všechno vrátilo. Bylo jedno, na co si Hermiona zrovna vzpomněla, vždy to bylo bolestivé. Někdy jí všechno připadalo tak zbytečné a vlastně proto se jí ten sen tak líbil, byl osvobozující. Snažila se na nic nemyslet, ale vůbec se jí to nedařilo. Hermionu rozbolela hlava, protože už nic nechápala, byla slabá a neměla vůbec chuť čekat na lepší časy. Nedokázala uvěřit tomu, že by někdy mohla být šťastná. Byl to zvláštní svět, tak nespravedlivý a matoucí. Navíc vládlo zlo, šílené zlo, které zničilo vše, co bylo ještě na tomto světě čisté. Utrpení se stalo běžným, lidé se naučili počítat se smrtí a možná ji očekávat všude a každý den. Mělo to cenu? Mělo cenu žít ve světě, kde měla jediného člověka? Navíc, Severus ji ani nemiloval. Myšlenky čím dál víc zabíhaly k smrti.