Utíkej.

I.

          Někde v Rusku, 7:15 pondělí

Au. Bolest která projížděla celou mojí hlavou byla nesnesitelná. Zamžourala jsem do tmy která mě obklopavala a rozhlédla se okolo sebe.
Jediné co jsem zahlédla byly kamenné zdi a mříže které byly zapuštěné hluboko do kamene.
   Do kotníku se mi zarýval kov který mě držel u dřevěného kotlíku a na rukách jsem měla kousky slámy, která mi do rukou dělala otisky. Kde to jsem? Byla první myšlenka která mi projela rozbolavěnou hlavou. Snažila jsem si vybavit jak jsem se dostala do této močí zapáchající cely, ale bolest mi zabraňovala v uvažování.
   Nos mě pálil od štiplavého smradu a kotník jsem měla krvavý od neustálého škubání okovy.
„Haloo. Je tam někdo?" Zakřičela jsem a čekala na odezvu. Nic. Zkusila jsem křičet více hlasitěji. „Haló! Haló!" Nepřetržitě jsem křičela až mne zabolelo v krku. Zkusila jsme to naposledy. S povzdechem jsem sebou žuchla na zvlhlou slámu a chtěla jsem zavřít víčka a usnou vyčerpáním. Ale v tom jsem uslyšela kroky, těžké kroky směřující ke mně. „Můžeš už konečně zavřít klapačku!?" Zařval na mě hluboký mužský hlas se silným ruským přízvukem. Takže tady přecejen někdo je. Zaměřila jsem pohled k mřížím za kterými jsem zahlédla mohutnou postavu. Neviděla jsem tomu člověku do obličeje.
   „Kde to jsem?" Zeptala jsem se se zdvořilostí a prekonávala jsem pocit, který mnou projel a vytvořil mi tak na zádech husí kůži. „Nemám s tebou vůbec mluvit!" Šteknul ne mě muž. Rozsvítil žárovku, která se mu houpala nad hlavou. Konečně jsem mohla vidět jeho obličej. Hned jak jsem zahlédla jeho zohavenou tvář jsem zalitovala a spolka závrať. Tahle sádlová hrouda asi nezná pojem 'hygiena'. Možná že to on smrděl močí.
  Když odcházel zaslechla jsem zvuk cinkajících klíčů a podívala se na jeho kalhoty, na kterých byl pověšený svazek klíčů. Bingo. Už mě nebavilo čichat ty smrady, tak jsem se rozhodla vymyslet únikových plán. Prvním bodem byl kov na mém kotníku, končil v širokém, dřevěném kolíku. Je to jen dřevěný kolík. Stoupla jsem si a začala tahat za řetěz. Spocené ruce mi klouzaly a bolely.
   Naposledy jsem nabrala zbytek své síly a škubla, s mým pádem se ozvalo i praskání dřeva a náhlý pád řetězu. Vítězně jsem se zasmála, ale úsměv mi z tváře zmizel po zvuku znovu přicházejících kroků. Můj mozek i přes bolest hlavy začal šrotovat pokračování geniálního plánu, který mě dostane ven. Mám to! Ještě aby to vyšlo.
  Potichu jsem přešla ke stěně na který byly mříže a jen tak tak jsem se schovala vedle mříží. Tlusťoch se přikutálel a zase chtěl začít rvát, ale poté co si všiml, že celá je 'prázdná' vykulil oči a odemkl mříž. Vkročil do cely a v tu dobu jsem mu vyskočila na záda a nohy mu odmotala kolem jeho krátkého krku, poté jsme převážila svojí váhu a povalila ho na záda. Naštěstí ho to omráčilo a já jsem si vzala svazek klíčů z jeho háčku u kalhot. Zamkla jsme ho v cele a vyběhla ven.

První kapitola mojí povídky vyšla, jej! :D