Utíkej.

II.

Zamkla jsem ho v cele a vyběhla ven.

Potichu jsem procházela dlouhou chodbou osvětlenou pochodněmi. Otřásla se zimou. Kamenné zdi byly chladné na dotek a dřevěná podlaha byla plná třísek. „Proč je ta chodba tak dlouhá?" Zeptala jsem se sama sebe. Nohy mě bolely a měla jsem chuť si zalézt někam do kouta a vzdát to. Ale pak na podlaze uviděla světlý pruh světla který jí na tváři vykouzlil úsměv. Okno. I přes bolestivá chodidla se rozebehla ke zdroji světla. Příběhla k malému okénku na kterém byly mříže. Vykoukla ven, viděla neznámou krajinu. Kde to jsem?
„Ten cvalda měl...ruský přízvuk, neříkej mi, že jsem V RUSKU!" Při představě toho, že jsem přes 700 mil od Londýna mě fakt děsil. Rozeběhla jsme se temnou chodbou a běžela jsem, dokud jsem nespatřila kamenné dveře podobné těm v hradech. Pomalu jsem vzala za masivní kliku a doufala, že jsou otevřené. Nebyly. Sakra. To asi cvaldovi moc nevěřili, hehe. Plácla jsme se to čela a zanadávala si za to, nad čím to přemyšlím. Otráveně jsem vzdychla, znova. Pak jsem si ale vzpomněla na klíče zaháknuté na opasku mých špinavých kalhot. Zakroutila jsem zakroutila hlavou nad svým dlouhým vedením. Na kovovém kroužku bylo 5 klíčů, včetně toho od cely. Normálně bych to vzala vylučovací metodou, jelikož mojí zálibou jsou hádanky a hlavolamy, ale teď jsem neměla čas ani náladu na přemýšlení a vyčkávání. S -neznámého důvodu- rozklepanýma rukama jsme začala zkoušet všechny klíče a po zjištění, že tam žádný nepasuje jsem vydala zvuk, připomínající umírajícího medvěda.
   Poté, co jsem tam v beznaději ležela opřená o dveře několik minut, jsem zaslechla kroky odrážející se o kamenné stěny chodby, několik lidí blížících se hned ke mně. No super, zahrajme si tady na honěnou. Proč né. „Miluju tě né milované rameno." Špitla jsme si a rozeběhla jsme se proti těm ratraceným dveřím. Poprvé. Podruhé. Moje rameno vypoví služku ještě na hodně dlouho. Potřetí. Třikrát a dost. Dveře se s prasknutím pootevřely. Podívala jsem se za sebe a viděla světlo, které doprovázely kroky a řev.
   Vrazila jsem do dveří, doufajíc, že za nimi nikdo není. Vyběhla jsem ze dveří a musela jsme si dát ruku před oči, abych se ubránila proti prudkému světlu. Chvilku jsem stála a pak jsem se rozeběhla, bohužel jsem si nevšimla schodů, které tam byly a jako sud piva jsme se skutálela. Byla to snad věčnost co jsem se kutálela. Konečně jsme dopadla na rovnou zem. Au, samozřejmě že u konce svého útěku spadnu ze schodů. Poslední, co jsem slyšela před pádem do tmy, byl křik mužů. „Vemte ji vy idioti!"
                                    ***
Zase otevírání očí a známá bolest hlavy, vlastně ne hlavy, ale celého těla. Cítím se, jako by mne někdo nastrouhal struhadlem. Siknu bolestí a pomalu otevřít oči. Tentokrát se ale nenacházím v cele, ale v nějaké bílé místnosti, která je osvětlená jen malou zářivou nad mojí hlavou. Zkusím se pohnout, ale zjistím, že ruce mám silně zavázané za zády a sedím na židli. „Ale ale, už jsi vzhůru, mysleli jsme si, že se nikdy neprobudíš." Za zády jsem zaslechla mužský hlas se špetku pobavení. Do zorného pole se mi dostal vysoký muž, měl na sobě černé oblečení.  Kolem něj byly gorily se samopaly. Myslejí si, že jsem nějaký Superman že na mě potřebují samopaly nebo co? „A vy jste..?" Zeptala jsem se se špetkou otrávení, nedivte se mi, dneska mám docela blbej den. „Říkají mi Joe." Usmál se a odhalil řadu bílých, rovných zubů. K tomu přidejte pěkné blond vlasy a krásné hnědé oči a máme tady pana Dokonalého. „Mohu se zeptat Joe, proč jsi mě připoutal k židli a , pravděpodobně, i zavřel do cely která příšerně smrděla?" Zeptala jsem se naklonila hlavu. „Tady pokládá otázky pan Davison!" Zařval na mě jedna z goril a já bych si z tváře oteřela slinu kterou na mě střelil, kdybych neměla přivázané ruce k té židli. Joe zvedl ruku a podíval se na gorilku. „Řekl ti někdo, že máš mluvit, idiote?" Zeptal se s klidem, ale já si všimla jak zatnul čelist. „Ne pane, omlouvám se." Odpověděla gorilka a sklopila hlavu. „Takže," pokračoval Joe „Ashleah [Ašleah], působivé jméno, víš proč tu jsi Ash? Mohu ti tak říkat, že." Nebyla to otázka, ale já ráda odpověděla. „Ale jistě," Nevinně jsem se usmála. „a nevím, proč tu jsem?" Položila jsem Joeovi otázku a poprvé jsem mu plně věnovala svoji pozornost. „Byla jsi velice zlobivá, víš?"  To asi nebyla přímá otázka, že? „Na něčí rozkaz jsi pozabijela hodně nich mužů, nevíš náhodou, kolik jich bylo?" Myslí si, že to číslo nevím. „12 plus ten tvůj velitel flotily či co.." Viděla jsem jak zrudnul a usmála se nad svým vítězstvím.    
Teď tu otázky budu pokládat já. „Jak jsem se sem dostala?" Zeptala jsme se až jsme to skoro vykřikla. „Nemáš právo mi pokládat otázky!" Až teď jsem si všimla, že v jeho, ani gorilky hlase není ani špetku ruského přízvuku. „Jsem v Rusku, ne? V nějakým opuštěným hradě nebo tak něco. Ale ty nejsi Rus, že?" Pokračovala jsem. „Nikdo z vás není Rus." Joe už otvíral tu svojí hezkou pusu, když v tom jsem uslyšela zvuk, asi ho uslyšeli všichni z místnosti, protože jsme se naráz otočili ke dveřím, ve kterých teď stál nějaký muž oblečený celý v nějaké zbroji. Měl bílé vlasy, když říkám bílé myslím fakticky bílé. Měl snědou pokožku a i z dálky jsem si mohla povšimnout jeho očí barvy břehu oceánu, byly modré jako letní obloha. Byl....byl nádherný. Nějak však nemohla odhadnout jeho věk, v očích měl jakési světlo, které říkalo ze není úplně mladý, ale na obličeji neměl jedinou vrasku.
Poté co jsme tam jen tak stali, pohledy upřemý na krasavice ve dveřích se někdo ozval. „Zdravím." Ozval se krasavec sametový hlasem a kamennou tváři. „Kdo jsi a co tady děláš? Nemohl jsi si nepovšimnout, že tady něco řešíme." řekla jsem a hlavou naznačila naši situaci. „Asi tě přišel zachránit." Nakrčil obočí Joe. „Super, docela by se mi to šiklo." V tu chvíli jsem kopla Joa. Měli mi přivázat i nohy. Vyskočila jsem na nohy a koukla na Joa ležícího na zemi s rudým obličejem. „Chyťte ji!" Zařval přidušeně a ukázal na mojí osobu. Sakra. Koukla jsme se na Krasavce ve dceřích který na celou scénku koukal s úsměvem. „Neusmívej se jak na houbičkách a pomož mi, ne!?" Zařvala jsme na něj. Musela jsme vymyslet, jak se zbavit tý židle a goril. Gorily jsou tř a židle jedna. Jedna gorila se ke mně rozeběhla. Už byla hodně blízko, otočila jde se a nastavila mu židli. Křáp. Doufám, že to byla to židle co křuplo. Povalil mě na zem a asi mi zlámal ruce. Operátko jsem stále držela, ale na zbytku jsem ležela. Au. Gorila která na mě ležela se chtěla zvednout, ale něco jí nárazem přirazio k zemi neboli ke mně. „Haloooo, sundejte ze mě tu gorilu!" Co se stalo s těma ostatníma? Jediné co jsem trochu cítila odlehčení mého rozbolavěného těla. Chvilku jsem jen tak ležela a odpočívala, dokud mě někdo nezvedl ze země jak kus hadru. Moje rameno, vlastně celé tělo, mě bolelo. Měla jsem rozkouslý jazyk. Přede mnou se nacházel ten bílovlasý chlápek. „Zdravím tě Ashleah, jmenuji se Sailon." Řekl a usmál se. Dnes jsme obklopená krásnými muži(kromě Cvaldy), není to zas tak špatný den. „Mužu se zeptat, co tady děláte? Protože jestli jste nějací zlouni tak už fakt nevím, co dělám se svým životem." Sailon se zasmál. Řekla jsem něco vtipného? „Přišli jsme vás odvézt domů." Řekl s vážným obličejem. „Tak supr, čím pojedem? Lodí nebo letadlem. Radši bych letadlem, protože do Lond-" „Ne" zastavil mě „Do Londýna ne." Řekl a naklonil hlavu. „Tak to jste si asi spletl adresu." Do hlasu jsem naložila co nejvíce nepochopení.
„Ty to nevíš." Zašeptal. „Nevím co?" Co se to tady sakra děje? „Nejsi Angličanka, my tě odvezem tam, kam patříš." Odpověděl mi.

Konec 2. Kapitoly. Už toho víte trochu víc. Doufám, že jste si díl užili :))
Jo a nahoře ^^ mate Sailona