Utíkej.

IX

Hugo vypadá starostlivě... „Jsme elfové" vypadne z Feie

„cože jste?" Zasměju se, tohle je absurdní. Ale jejich tváře jsou vážně. „Takže elfové, jo? Promiňte, ale v takovýhle věci nevěřím." Řeknu jim. „Věř tomu nebo ne, ale je to pravda." Řekne Hugo. Tak dobře. „Máte nějaký důkaz? Nemají mít třeba elfové špičatý uši, hm?" Zeptám se a připadám si jako blázen. „Mají, ty je u nás jen nevidíš, protože nám je schovalo kouzlo, které mají všichni elfové co chodí v lidském světě. Jak přijdeme do naší říše, tak se oběvíme v naší pravý podobě. Hlavně v tomto světě už vymizela skoro všechna magie, takže by naše přeměna nevydržela dlouho." Zdělí mi a já bradu začnu obírat v hlíňe. „Takže ten portál který 'nefungoval' je cesta do vašeho Elfího světa. A vy dva, jste elfové, takže Sailon je taky elf." Oba přikývli. Jak je možné, že jim věřím? Opravdu jsou to elfové? Nejsou to jen nějací pomatení blázni? „Eeeem...dobře, dejme tomu, že vám věřím. Ale co Sailon myslel tím, že nejsem Angičanka a že přinese domů?" Dělila jsme se odpovědi, děsila jsme se toho co teď přijde. „Tvoji prarodiče byli elfové, poté si tvůj otec vzal tvojí matku-člověka. Jsi napůl elfka z velice silného a váženého rodu. Tvůj otec s matkou u nás chvilku bydleli, ale pak se tvoje matka vrátila do Anglie kde ses jim narodila." Dořekne svůj sloh Fei. Motá se mi hlava, v puse mám jak na Sahaře ale ruce se mi potí. Najednou cítím bolest celého svého těla. Proč to nevím? Proč mi to neřekl někdo už dřív? Tma, to je jediné co vidím poté, co se k zemi svezu jako kus hadru.
***
„Už je vzhůru?" Slyším něčí hlas. „Ne." Odpoví mužský. Pomalu otevřu slepené oči a začnou mě pálit paprsky světla. Nad sebou vidím rozmazanou postavu a za ní modrou oblohu. „Hele už otevírá oči!" Uslyším Huguv hlas. Tady je někdo velice všímavý. Pomalu se zvednu ze země a ucítím na sobě pohled, z kterého mě zamrazí na zádech. Otočím pohled za svá záda. Sailon, ten jeho nepříjemný obličej mi fakt chyběl. „V lese je potok, jdi tam ze sebe udělat člověka." Zvednu obočí nad tím, jak se mnou mluví. Ne to, ze mi vlastně řekl, že jsem ošklivá, ale to, jakým tónem to říká. Je to arogantní kretén. Oddechnu si a zvednu se ze země. Oklepu ze sebe prach a hlínu a vydám se k potoku.
Poprvé bohužel musím se Sailonem souhlasit, svým vzhledem by se mě lekl i bubák. Nehledě na mizící monokl a roztažený ret jsem měla také šrám na tváři, který se táhl od mého spánku až skoro k levému koutku. Obličej jsme měla špinavý od hlíny a vlastní krve. Do dlaní naberu vodu a oplachnu si obličej. Při tomto, pro mé rameno, namáhavém pohybu jsem ucítila pach, který vycházel z mého podpaží. No super Ash, vypadáš a smrdíš jak rok mrtvý děda.
Po řádném očištění mého obličeje mě celý štípal, ale můj pihatý obličej nezakrývala špína a krusty zaschlé krve. Na bílém obličeji svítily mé pihy a v kontrastu s křišťálovou kůži jsem měla skoro černé oči. Utrhla jsem jeden list (nevím jak jinak to nazvat) zelené trávy a své kudrnaté zrzavé obočí jsem si začala splétat do tlustého copu. Trávu jsem použila místo gumičky a oddechla si. Nerada nosím vlasy rozpuštěné. Zvedla jsem se na nohy a vydala se k ostatním. Elfové. Zasmála jsem se.
***
Už zase mě bolí nohy. Možná bych mohla začít sportovat. Zasmála jsem se nad touhle absurdní myšlenou. Mužem jít už několik hodin. Z nějakého důvodu je mezi námi dusno. Hugo ani Fai se se mnou nebaví, nvím proč. Z mých myšlenek mě vytáhne naráz. Podívám se před sebe, záda a bílá kštice. Sailon. S naštvaným obličejem se na mě podívá. „Dávej si pozor kam šlapeš." Zasyčí a já si mohu povšimnout, jak zatnul lícní kosti. Sorry kámo. Nahodím šťastný úsměv a s hlavou vzhůru kolem něj projdu. Uslyším za sebou zavrčení. Hehe. Můj odchod by byl historický, kdybych nezakopla o svojí nohu. Spadnu na tvrdou zem a povzdechnu si. Uslyším uchechtnutí. Pane bože, to se ti fakt povedlo Ash. Hlavu radši položím zpátky na zem. „Neleží tady takhle, Sailon bude naštvaný." Natáhne ke mně ruku Hugo. Přijmu jí a usměji se. „Kdyby nezastavil, tak do něj nenarazim." Ohajovala jsem se. „Kdyby nezastavil, asi by jsme portál přešli." Zasměje se Hugo. Portál. „Už jsme tady?" Uchechtnul se nad mým pohledem. Za tenhle týden jsem zatím necítila takové štěstí. S jeho pomoci se neohrabaně zvednu ze země. Stáli jsme před malým lesíkem. Konečně! Fai se zastavil u mě s Hugem. Podívala jsem se na něj. Za ním začalo zapadat slunce a tak osvětlovalo jeho profil. Konečně si ho mohla detailně prohlédnout. Jeho snědá pleť a nádherné oči barvy hlubokého moře čišily exotickým dojmem. Dlouhé řasy a krásné křivky nosu. Opravdu byl nádherný. Od temně hnědých vlasů se odrážely paprsky zapadajcího slunce. „To jsem tak zajímavý, nebo mám něco na obličeji?" Zeptal se, ale svůj pohled neodtrhl od lesa před sebou. Zakuckala se a svůj zarudlý obličej schovala do rukou. O bože, jsi nemožná! Podívala jsem se před sebe. Sailon stál uprostřed lesíka, jen tam tak stál a vypadal jako dokonale věrohodná socha. Možná bych si ho s ni opravdu spletla, ale jeho vlasy barvy sněhu se jemně houpali z náporu studeného větru. Na zádech jeho bílé košile která skoro splývala s jeho kšticí, byla špína, asi od spaní na zemi. Hezky se mu pod ní rýsovaly svaly. Hmm. Počkat.. Je to Sailon! Takhle nad ním přemýšlet nemůžeš! Raději jsem odvrátila pohled od toho ďábla. „Takže, co to dělá?" Zeptala jsme se a šťourala se špičkou mé špinavé tenisky v hlíňe. „Vytváří portál." Odpověděl mi Fai a já na sobě cítila jeho pohled. „To ho jako vyvolává meditací nebo co?" Zasmála jsem se s tím, že je to vtip, ale jeho pohled mě přesvědčil o opaku. „Dá se tomu tak říkat. Učí nás to ve škole, je to záležitost soustředění a dlouhého tréninku. Pomocí myšlenek se spojíme se místem, na které se chceme přemístit a říkáme k tomu takové "zaklínadlo"naznačil prsty uvozovky „Ale portál, který vůbec není umějí vytvořit jen ti nejlepší, mezi které samozřejmě patří Sailon"  Rty jsem jen naznačila pouhé 'aha' a zarazila se nad tím, ze mě to ani nepřekvapuje.
   Po asi 5ti minutovým stání a zírání na Sailona, kterého to nejspíš obtěžovalo, jelikož byl mrzutější než obvykle, jsem uviděla namodralá světlo, které vycházelo z místa těsně před Sailonem. Koukala jsem na to jako na Boha. Bylo to splňující a mě z toho bolely oči, ale něco mi bránilo odtrhnout zrak. „Nekoukej se tam moc dlouho." Ozval se mi u ucha Hugo a vyděšením nadskočila a chytila se za srdce. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, já jen že je nebezpečné koukat se do portálu moc dlouho." Řekl a poškrábal se na zátilku, na ruce se mu napnuly svaly. Oproti Sailonovi a Faiovi nebyl dokonalý. Černé, kudrnaté vlasy, které mu neposedně padaly do jeho zelených oči. Rty ve tvaru srdce a (oproti Sailonovi, který měl výrazné lícní kosti) měl větší tváře které byly narudlé. Je velice roztomilý. Řekla jsem si v duchu. Taky bych ale chtěla potkat s někým ošklivým! Co když jsou všichni elfové krasní?! To bych si připadala jako odpadek! Zděsila jsme se při představě celé rasy krásných lidí. Nahlas jsem polkla. No tak to potěš koště teda. Najednou jsem na ruce ucítila dotek a na to stisk. Koukla jsme se na svojí ruku která byla v zajetí jiné. Neznámý mě začal tahat k lesíku. Hele možná by jsi se mohla podívat na toho, kdo té táhne před tím, než začneš vyvádět. Dala jsem za pravdu svému podvědomí a podívala jsem se na neznámého. Byl to Fai který mířil rovnou do namodralého světla. Proč v břiše cítím takový ten pocit strachu. Než jsem se stihla zamyslet nad touto myšlenkou, cítila jsem strach všude. Co když jsou to nějací podvodníci? Co když mě chtějí zabít? Hned jak jsem dokončila přemýšlení nad úvahami toho, jak mě zabijí, začala jsem se patama brzdit o hlínu. Začala jsem Faiovi tahat za ruku kterou mě svírá. Začal jsem sebou škubat a tak se ke mně Fai otočil. „Neboj se, nic se ti nestane, věř mi." Řekl a napřáhl ke mně i druhou ruku. Snažila jsem se ji odstranit z mého dosahu a při tom koukala na Faie, něco říkal, ale já ho přes šum v mých uších neslyšela. Vše se odehrálo tak rychle. Ucítila jsem dotek na mém rameni a poté jsem se ponořila do tmy.