Dívka seděla na lavičce v parku vedle potichu tekoucího potůčku v parku a čeká na chlapce. Po chvíli se chlapec objevil a dívka spatřila jeho blonďaté rozcuchané vlasy a modré studánkové oči. Chlapec se mezitím posadil vedle ní. Ona ho mlčky pozorovala. Nebylo třeba slov. Oba věděli co cítí. Tedy spíše jenom ona. Ona ho milovala, ale on míval oči pro jiné. Sešli se, aby se rozloučili. Dívka mu pověděla, že se stěhuje, ale nebyla to pravda. Věděla, že kluk jako on by jí nikdy nemiloval a s takovou myšlenkou nemohla žít. Proto se rozhodla odejít. Chlapec nic netušící vzal její ruku a jemně ji položil do té své. Dívka se mu opřela o rameno a společně sledovali nádherný západ Slunce. Chlapec byl jiní než ona. On byl známý ve škole, často střídal děvčata, chodil na párty a užíval si života. Ona byla jeho pravý opak. Byla tichá, měla jen pár kamarádů a svět si jí nevšímal. Ale i přesto k ní něco chlapec cítil. Nevěděl co, protože to nedokázal popsat. Nikdy dřív tohle k nikomu necotil. Cítil se zamilovaný. Jeho srdce tlouklo 3krát rychleji, když byl v její blízkosti, myslel na ní každý den a na školních chodbách vyhledával její oči, ale nic z toho nedával najevo. Nikdo ještě neprorazil jeho tlusté hradby okolo jeho srdce. Až na ni. Ona byla jediná.
Slunce už bylo za kopcem, když ji naposled pohlédl do jejích pomněnkových očí, pohladil její kaštanové vlnité vlasy a vdechl její osobitou vůni. Naposledy co byl v její přítomnosti. Objal ji, dal ji letmou pusu do vlasů, sklopil svůj zrak na své tenisky a beze slov odešel. Dívka, jejíž slzy se kutálely po tvářích, ho sledovala jak její jediná důležitá osoba odchází. Věděla, že tak je to správně. Tak to má být. Dělá správnou věc. Po jedné slze následovali další. Ale ona je nesetřela, naopak, nechala je volně téci.
