Výpůjčka č. 16 | Josh Devine

23.

Rychlostí světla vyletěl ven z auta a zajel si rozzuřeně rukama do vlasů. Myslela jsem si, že do něčeho určitě kopne, byl totálně nasraný, avšak hned jsem věděla, že jeho milované autíčko to nebude, to by nedokázal, takže se pustil do nějakého keře a následně do většího kamene. Opravdu bych se nejradši začla smát, ale asi by mě pak zabil, protože jeho inteligentní hlavička si neuvědomila, že kámen je vlastně tvrdý, a narazil si prst. Tvl, jestli to bude mít zlomené...

Hned jsem k němu přiběhla, snažíc se skrývat svůj úsměv. Skákal po jedné noze, což mu samozřejmě taky nevyšlo a spadl na zem. To už jsem vážně nevydržela a rozesmála se. Hodil na mě vražedný pohled, nakvašeně zavrčel a držel se za nohu. Nevěděla jsem, kdo mu psal, možná to byl Kapr, no opravdu jsem se ho nechtěla ptát. S takovým výkřenem by mě poslal k čertu, proto jsem upokojila svůj úsměv a pomohla mu vstát.

Posadil se na onen kámen a skuhral jak malé dítě. Odvážila jsem se sundat jeho botasku (nemám ráda cizí boty, přijde mi to neetické, nehygienické a blee, ale co jsem měla dělat, že jo), no na jeho ponožku už jsem asi neměla. Odůvodnila jsem si to tím, že jenom potřebuji, aby měl jeho prst - nebo prsty nebo co to - dost místa.

"Můžeš s tím hýbat?" zeptám se, v mém hlase je cítit spíše stále přetrvávající pobavení, no doufám, že to Josh nebude řešit - nevím, jestli bych se nerozesmála znovu. Zakroutí prsty, přičemž já mu kouknu do obličeje, kde zahlédnu bolestný škleb. Já fakt nevím, proč mi to připadá vtipné, ale rychle radši sklopím pohled zpět a přiložím si ruku k ústům, abych zakryla můj úsměv.

"Jo, zlomené to asi není," broukne. Poplácám ho po koleni a stoupnu si.

"No, tak vidíš, jenom si to pak leduj a bude to v pohodě. Jsi přece velký chlapec, ten to zvládne," zadržuji smích, jak nejvíc mohu, přičemž on mě vraždí pohledem. "Zvládneš řídit?" optám se.

Zakýve hlavou, avšak na tváři se mu objeví skleslý úšklebek. Sice mě to rozveselí, kvůli němu se ale přemůžu, přiložím své ruce na jeho tváře, čímž ho donutím kouknout do mých očí, a zkroušeně vydechnu.

"Ty můj malý chudáčku," syknu a přitisknu své rty na jeho. Jenom ho tak lehce a krátce políbím, nemám v plánu se tu s ním vykusovat, takže se po chvilce odtrhnu.

"Běž už, prosím tebe, ještě si nějak jinak ublížíš, ty simulante jeden," pochechtnu se.

Šťouchne mě do břicha prstem, nazuje si botu a postaví se, čímž se umístí přímo přede mě. S nadzvednutým obočím na něj pohlédnu a čekám, co z něj vyleze.

"Tak zítra," usměje se nervózně a pak ještě pokračuje, "a... chtěl jsem se tě zeptat... no, víš, o víkendu bych měl asi jet za rodiči do Bournemouth, jsou tam každoroční slavnosti. Zábava, alkohol, tanec a tak různě. No a... chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla jet se mnou..." dokončí konečně svou nejistou řeč. Překvapeně na něj pohlédnu. Vážně chce, abych s ním jela k jeho rodičům? On?

"No, uhm, já nevím, musela bych se ještě domluvit s rodiči, moc jsem teď doma ani netrávila čas... Já... nemůžu ti to teď říct, musím si to asi ještě promyslet. Dám ti vědět, jo?" odvětím koktavě.

Naprosto mě tím překvapil, dostal, vyvedl z míry, vůbec jsem nic takového nečekala. Zrovna od něho. On takový hraný borec a chce mě vzít za jeho rodiči? No tý vole, a zkuste mi říct, jak si mám sakra tohle vyložit, jak to brát a... jak bych se tam vlastně měla chovat?

"V pohodě, dej mi vědět," usměje se jako sluníčko.

"Dneska ti napíšu, co a jak."

"Vyjeli bychom už zítra tak kolem třetí, jestli nevadí. Cesta trvá přibližně dvě hodiny," obeznámí mě s informacemi, jenom souhlasně přikyvuji.