Výpůjčka č. 16 | Josh Devine

30.

V pondělí ráno mě vzbudil otravný zvuk budíku, eh, jak já tu písničku nesnáším. To jsem ráda, že jsem si tam nedala nějakou dobrou, jinak bych si ji asi už v životě nemohla poslechnout!

Celé ráno jsem přemýšlela o tom prodloužení. Jak to poznám? Snad by mi to řekl, ne? Já nevím, třeba to neříká, prostě jede dál. Avšak když jeho auto nestálo před mým domem jako vždycky, hned mi bylo jasné, že to není dobré znamení. Tak jsem se posmutně koukla do země a vyrazila po svých.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Všechno jakoby se vrátilo zpět, tedy kromě – díkybohu – šikanování od Brada. Pokaždé když jsem ho potkala, tak se na mě usmíval jako sluníčko, asi aby si to u mě vyžehlil. Nechápu to. Proč to dělá? Kvůli Sandymu? To by možná dávalo smysl, podle mě na něj může Sandy mít dost velký vliv, a jelikož my se Sandym jsme tak jaksi asi zadobře, možná chce, abych vycházela i s jeho spřízněnou dušičkou. To je stejně něco, nikdy a nikdo by něco takového do něj určitě neřekl. Ani do jednoho z nich!

Avšak když jsem pak potkala Joshe, jenom na mě koutkem oka pohlédl, jinak šel dál a úplně mě ignoroval. Chystala jsem se jej pozdravit, už jsem se široce usmívala, ale po této reakci mě to rozhodně přešlo. Nechápala jsem to, nebo jsem si důvod ještě touto dobou nechtěla připouštět, ale krásně mi to zhoršilo náladu.

U obědu to šlo úplně stejně – když se se svým tácem obracel, střetli jsme se pohledem, já se usmála, on? Ani nápad, ihned ode mě odepřel pohled a šel na druhou stranu místnosti za partou kluků z jeho třídy. Hlavou mi proletěla myšlenka na náš společný oběd zde u mého milovaného stolečku a skoro se mi chtělo brečet. Je to pryč, definitivně je mi jasné, že to skončilo. A teď se ke mně bude chovat takto?

Nechtěla jsem to ale jen tak nechat, ještě jednou to zkusím. Počkala jsem u jeho skříňky, a když se naše pohledy setkaly, jeho výraz se hned změnil na takový ten otrávený, což mě zamrzelo ještě víc.

„Co je?“ vyštěkl, jen co došel a otevřel svou skříňku. Měla jsem připravenou nějakou svou řeč, ale jeho tón hlasu mě varoval, že není vhodná.

„Uhm, no, jenom jsem se chtěla zeptat, jestli nepůjdeme ve čtvrtek zase na zápas, měla by to prý být dobrá hra, silný soupeř,“ vysoukám ze sebe nakonec. Můj hlas byl takový tišší, stydlivější, ale nedokázala jsem to ovládat, měla jsem strach z toho, co mi odpoví.

„Nemám čas,“ odsekne, „a ani nebudu mít.“

Tvrdě zaklapne skříňku, až skoro naskočím, a pak mi věnuje důležitý pohled. Chce začít něco říkat, ale je přerušen partou kamarádů, která stojí opodál.

„Hey, Joshi, pojď už. S kým se to tam bavíš?“ křikne jeden z nich. Stále na mě směřuje jeho tvrdý, vážný pohled, který mi dodává pocit, jako bych se víc a víc zmenšovala, byla nic, špetka prachu, a on obr.

„S nikým,“ křikne zpět, aniž by se koukl pryč, načež tišeji dodá: „S nikým důležitým.“

Ještě se jednou zhluboka nadechne, pak se už otočí a odejde za nimi. Já zde stojím, neschopna slova, avšak něco jiného se chce pustit napovrch – slzy. Začnu rychle mrkat a odpálkuju pryč. Je poslední hodina, kterou prostě nějak přežiju, načež se konečně dostanu domů, kde sebou jenom plácnu na postel, zírám na strop a z koutků mých očí se pomalu linou první slzy.

Nechápu to. Proč se takhle chová? Co se stalo? Něco jsem udělala? Nebo je to vážně tím, že… je konec. Ale to se ke mně musí chovat tak hnusně? Proč? Ještě před pár hodinami mi opravdu nepřišlo, že by mě neměl rád, nebo prostě… že by mě nesnášel. Je mi z toho tak nanic. Vlastně jsem pro něj nic neznamenala, byl to jenom klam, lež. Choval se ke mně tak pěkně, přitom to předstíral. Možná si i vymýšlel věci, hodně věcí. Tak strašně to bolí, když si uvědomím, že to všechno byla jedna velká lež, že mu na mně nikdy nezáleželo. Pomotal mi hlavu, já… mám ho fakt ráda, ale…