Příběh o norské biatlonistce jménem Anette Svendsen. Sestra slavného Emila Svendsena ale také velmi úspěšná a dá se říci že i nejlepší norská biatlonistka. Anette je velmi přátelská a nenajde se snad nikdo z celého Světového poháru kdo by ji neměl r...
Po 4hodinách letu jsme konečně přistáli ve švédském Östersundu, kde bylo mimochodem 23.30. Celý let jsem prospala. Vzbudil mně až náraz kol od letadla na zem. Když jsem se pořádně probrala, divila jsem se, že mi za celý let Johannes nic neprovedl. Obličej jsem měla čistý, s oblečením taky nic. Doslova jsem čuměla že ho něco nenapadlo. No, třeba něco v plánu měl, ale možná taky prospal celý let tak jako já. Když jsme se zvedali aby jsme opustili letadlo, nemohla jsem dosáhnout na svůj batoh, protože zajel až někam dozadu. Už mi nezbývalo nic jiného než poprosit Johannese aby mi ho podal. Ale to jsem ani dělat nemusela. Podal mi ho sám. Bez nějaké narážky. Takže jsem opět nevěřila svým očím. Chvili jsem si normálně myslela že je nemocnej. Ale pak mi došlo, že nemoc Být hodný na Anett asi neexistuje.
Po deseti minutách jsme se konečně dostali do haly a čekali než pro nás přijede autobus, aby nás odvezl na hotel. Když jsme přiletěli, přiletělo i letadlo s německými reprezentanty, což znamenalo, že po několika měsících zase uvidím svého nejlepšího kamaráda Benedikta Dolla. Abych vám to pořádně vysvětlila, opravdu jsme jen nejlepší kamarádi, fakt nejvíc nejlepší, známe se už od IBU CUPU kde jsme spolu byli pořád. Pak jsme společně přestoupili i do dospělého biatlonu. Takže se dá říct, že je to člověk, s kterým to táhnu už od začátku. Čekala jsem na něj u vchodu do haly asi deset minut, než jsem ho uviděla. Strašně jsem se na něj po té dlouhé době těšila. Těšila jsem se až mu konečně řeknu co je nového, těšila jsem se na naše společné večeri u filmu a nejvíc jsem se těšila na jeho objetí. Po chvíli mně taky zahlédl a rozběhl se za mnou i s kufrem. Taky jsem se za ním rozběhla a přivítala ho tím stylem, že jsem na něj skočila, až jsme dokonce spadli. Byla jsem tak ráda že ho zase vidím. Šli jsme společně čekat do haly za ostatními. Po necelé hodině přijel konečně autobus. Naházeli jsme do něj kufry a všichni si posedali. Samozřejmě jsem si sedla s Benediktem abych mu stihla říct aspoň něco, hlavně to že Johannes dostal nemoc Být hodný na Anett.
Na hotelu
Po dalších dvou hodinách cesty jsme byli konečně na hotelu. Já měla pokoj s Tiril, jako vždy. Je to něco jako taková moje biatlonivá sestra. Říkali jsme si úplně všechno a to doslova. T(Tiril): "Kolikátku máme"? J(Já): "31." T: "Tak toje super, je to blízko jídelny." Zasmála se J: "Třeba se nám povede aspoň jednou přijít na jídlo první." Taky jsme se zasmála. Došli jsme ke dveřím pokoje, odemkli ho hotelovou kartou a vešli dovnitř. Pokoj byl krásný. A strašně hezky voněl, což se mimochodem moc často nestává. První co jsem udělala tak jsem skočila do postele. Po chvíli už jsem se ale rozhodla zvednout a vybalit si. Pak jsem si už jenom šla dát sprchu, odlíčit se a spát, protože nás zítra čeká první sprint v sezóně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahojky❤další díl je na světě. Moc děkuji za krásné ohlasy k minulému dílu. Tenhle je sice takový o ničem a dost krátký, ale nebojte...za chvíli to všechno začne.❤Budu ráda za názor.
