Nečekaná láska

První závod

*budík 6.30
Budík většinou nechávám na Tiril, ale vážně jsem si nemyslela, že když půjdeme spát ve 3 ráno, že nechá náš obvyklý budík. Takže místo aby jsem jí ráno řekla 'dobré ráno', tak jsem na ni zakřičela "Já tě zabiju! Proč tak brzo?" Ona se jen začala smát.
Snídaně začínají až v 8.00, takže jsem měla dostatek času se namalovat a projet sociální sítě.

Tak jsem vstala a moje kroky mířily do koupelny. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, tak jsem se az lekla. Takže místo aby jsem se hned šla namalovat, musela jsem si jít dát ranní sprchu a hlavně si umýt vlasy.
Když jsem vylezla ze sprchy, oblékla jsem si hotelový župan a šla si do kufru pro fén.
Jenže tam ten nebyl a po chvíli jsem si vzpomněla že se mi doma nevlezl do kufru, tak jsem si ho dala k bráchovi. Takže to znamenalo, že musím k němu do pokoje. Nebyl by v tom žádný problém, kdyby neměl pokoj s Johannesem. Prosila jsem Tiril, ale rikala ze si musi dat sprchu, takze jsem tam musela jít já a musela doufat že otevře Emil.

Měli pokoj 40, takže to bylo kousek od našeho. Nechala jsem si župan, nebudu se přece kvůli těm dvoum oblíkat že jo.

Vzala jsem si kartu od pokoje, abych se pak dostala dovnitř, protože Tiril má ve zvyku si ve sprše pouštět písničky a bývá tam celkem dlouho, takže je malá pravděpodobnost, že by slyšela klepání.

Došla jsem k jejich pokoji a fakt hlasitě jsem zaklepala, aby jsem je aspoň vzbudila, protože bylo 7.00 a já vím, že ti dva vstávají maximálně 10minut před snídaní.
Nikdo neotvíral, tak jsem zaklepala znovu. Napodruhé už se mi povedlo je probudit. Někdo se zvedl a šel ke dveřím, podle kroků jsem fakt nepoznala kdo to je. Pomalu se začali otvírat dveře. Je to brácha. Otevřel a koukal na mě  jak na svatý obrázek. Prohlídl si mě a řekl "Pane bože, ty vypadáš."
"Díky, jsi fakt milej. Doma jsem si k tobě dala fén přines mi ho prosím." Řekla jsem mu.
"No to víš že jo, já jdu spát, vem si ho sama." Odpověděl a šel si zpátky lehnout.
Tak jsem šla dovnitř. Johannes spal, což znamená že jsem ho nevzbudil...škoda no.
Vzala jsem si fén a už jsem chtěla jít, ale všimla jsem si že Emil usnul a Johannes se ani neprobudil, takže mě nenapadlo nic jiného než jim něco udělat. Nechtěla jsem být zlá, ale ani né moc hodná. Tak jsem si z jejich stolu půjčila jakousi fixu a nakreslila jim knírek a na čelo srdíčko a potom už šla zpátky k nám na pokoj.

8.00 v jídelně

Přišli jsme do jídelny a byli jsme tam skoro první. Asi nějaký biatlonový zázrak.
Šla jsem si pro ovesnou kaši a pomerančový džus jako obvykle.
U stolu jsem seděla s Tiril a Benediktem jako vždy. Po chvíli si k nám přisedl i Tarjai a byla tady ještě místa pro dva, takže nejspíš pro bráchu a bohužel Johannese. Ale dneska mi to nevadilo, aspoň zjistím, co říkali na to, když se vzbudili a viděli svůj obličej.

Asi za 10minut se v jídelně objevil Emil a Johannes. Měli jste videt1ty jejich obličeje. Oba se tvářili, jako by jim ulítly včely a navíc to co jsem jim nakreslila na obličej nejspíš nešlo smazat a nebo to ani nezkoušeli.
Nabrali si snídani a šli k nám.
Mezi tím jsem všem u stolu vysvětlila proč vypadají tak jak vypadají.

Tiril: "Vám to dneska sluší kluci."
Všichni jsme se zasmáli.

Johannes: "Ha ha ha, velmi vtipné, jak dneska budu vypadat na závodě?"

Já: "Stejně dneska žádný závod nejedeš, dnes se jede jen štafeta dvojic a tu jezdím vždy já a brácha."

Johannes: "To se pleteš holčičko, trenér ti to ještě neřekl?"

Já: "Počkat, počkat, coo?

Emil: "Včera jsem ti to zapomněl říct, trenér mi řekl, že chce na první závod nasadit nejsilnější články týmu, já jedu až smíšenou štafetu v pátek."