New Boy

●42●

Bylo 9:13 a my vyrazili. Šli jsme přes nějaké pole do takového menšího lesíka. Martin nesl zrcadlovku, David dřevěný luk, Štěpán mikrofon, Vašek stativ a Zuzka vlogovala na malou kamerku. Odchytla jsem si Štěpána a zatáhla jsem ho trochu dozadějc za ostatní, aby nás neslyšeli. "Co chceš?" zněl lehce podrážděně protože jsem ho vytrhla z vášnivé debaty s Martinem o tom, jak se mu líbí na naší škole. "Nestěžuj si, tys mě do toho zatáhl..." Odseknu pohotově a pokračuju dál "...prosimtě já potřebuju vědět co se včera stalo." vybalila jsem na něj rovnou, ale co nejtišším hlasem protože mi bylo trapně. "Jak co jsi jako dělala? Všichni jsme dělali píčoviny." zamlouval to "Prosimtě nedělej mi to ještě těžší, stalo se mezi náma něco nebo ne?" opravdu už jsem potřebovala znát odpověď. "Co by se jako mělo stát?" Tak buď dělal, že nechápe a nebo je úplně blbej...

"Dobře, tak do podrobna pro debily... Naposled si pamatuju, že jsme se k sobě až nebezpečně přibližovali no a... A pak vokno." Štěpán se začal příšerně smát. Hlavně že se pán baví. "T... Ty si jako m... Myslíš... Že sme se l... líbali?" Přes smích mu nešlo ani mluvit. "Já si nemyslím, já se obávám." štěknu po něm. Nejradši bych mu teď jednu natáhla tyvole... Tohle není prdel! Pořád se smál. "Neboj. Na poslední chvíli sis radši sundala tričko." Záchvat smíchu už ustával. Řekl to takovým tím rodičovským způsobem, načež jsem se málem zeblila. "Znovu ti opakuju..." chytnul se příležitosti. "To, co jsem ti včera večer řekl jsem myslel vážně." Už se nesmál. Zarazila js se ale chůzi sem nezastavila. Tuhle frázi už mi dnes jednou říkal. Chtěla jsem přidat do kroku a dohnat ostatní. On mě ale zastavil. Chytnul mě za paži. Okamžitě jsem se vysmekla, sice jsem se zastavila ale zabíjela jsem ho pohledem. Od včerejšího uvěznění ve Vaškovo spárech mi byl jakýkoliv cizí dotyk nepříjemný. To on poznal "P... Promiň já jen." sklopil hlavu ale hned nabral odvahu a pokračoval. "Zpochybňovala si mě, urážela mě, odbočovala od tématu, odcházela pryč... Ale nikdy si mi neřekla, že mě nechceš. Včera jsem to na tebe vylil moc rychle ale..." zůstala jsem na něj koukat. Byl nedočkavý, vyžadoval odpověď.
"Jak mám vědět jak na tom jsme, když mi nikdy nedáš jednoznačnou odpověď?!" byl zoufalý. Křičel.
"Nedám ti jí, protože jí neznám, troubo!"
Opětuji mu zvýšený hlas.
"Doprdele tak už si rozmysli co chceš! Miluješ mě, nemiluješ?! Máš mě ráda, nesnášíš?! Aspoň náznak toho jak to je, prosím!!" Myslím, že nás slyšeli i ostatní ve předu jak sme na sebe křičeli. Nebyl to řev vzteku nebo nenávisti. Byl to řev z vášně. Lásky k tomu druhému. Ale já si to nechtěla přiznat. Nechtěla jsem si přiznat, že ho miluju. Prostě jsem se otočila a odkráčela směrem za štábem, dohnat ostatní. Protože tohle přeci Jirků dělá, když jí dojdou slova-prostě zdrhne.

Chvíli jsem šla jen tak nenápadně zapojená vedle Martina a Zuzky. Potom ale začali mít jakési intimní řečičky tak jsem zpomalila krok a čekala až mě dožene David. Sice jsem s ním neměla absolutně nic společnýho, ale nechtěla jsem těm dvoum křenit a vedle Štěpána se mi jít nechtělo. Mé já mě přeci jen přinutilo instinktivně se ohlédnout do zadu a zjsitit, kde vlastně Štěpán je. Byl asi deset metrů za námi. Kopal si s kamínkem, vypadal zničeně. Sakra Jirků tak si to přiznej! M...Miluješ ho! Zakoktala jsem se i ve své mysli.
Ne. Nemiluju. Bože ne, tohle jsem neřekla! Ne ne ne... Beru zpět. Samozřejmě, že ho nemiluju vždyť se mi ani nelíbí! U-ummm ani trochu! Ne! Bože, to bude ten zbytkáč...