Je t'aime

4. část - Zachránce

Tak, už jsem byla na letišti. Měla jsem s sebou sbalený kufr, lyže, tašku s lyžáky, příruční zavazadlo... Ufff, snad se mi nic neztratí, říkala jsem si. Prohlédla jsem si voucher a na něm bylo naštěstí napsáno, že mám rezervované 2 místa hned u okýnka. Vyřídila jsem pas a podobné záležitosti u přepážky, odevzdala zavazadla a prošla kontrolou.
No hurá, konečně to mám za sebou a bez komplikací oddechla jsem si a spokojeně jsem usedla na své místo. Došlo mi, že vlastně vedle mě je volné místo. No tím lépe, pomyslela jsem si sama pro sebe. Alespoň budu mít více místa a budu si moci relaxovat, jak budu chtít. Pohodlně jsem se uvelebila na sedačce a říkala jsem si, že to bude úžasné. Při pohledu na prázdné sedadlo vedle mě ze mě však nadšení trochu opadlo. Dívala jsem se z okénka a myslela na Mikolase. Vzlétli jsme a já si přestávala být jistá, že to byl dobrý nápad. Zamyslela jsem se. Co jsem to udělala? Jak mi to mohl udělat? Proč zrovna Lina? Neměla jsem mu dát ještě jednu šanci? Nevím, nemám ty myšlenky vůbec srovnané. Ale tak co lepšího jsem mohla udělat než jet si vyčistit hlavu pryč od domova. Budu teď svobodná a budu si to užívat. Jsem mladá, mám celý život před sebou, tak proč...
Z mého dumání mě vyrušilo strnulé zírání páru ledových očí. Přes uličku seděl nějaký muž a neustále mě pozoroval. Uvědomila jsem si, že ze mě po celou hodinu, co už jsme letěli, nespustil oči.
Tento pocit mě sužoval celou dobu. Kdykoliv jsem se otočila, spatřila jsem jeho pronikavý pohled. "Je na mně něco špatně?" "Proč na mě ten člověk neustále civí?" ptala jsem se sama sebe, ale odpovědět jsem si nedokázala. Byl to tak zvláštní pocit. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem si vzala k ruce telefon, pustila jsem si biatlon a doufala jsem, že se tím trochu odreaguji. A k mé radosti měl Martin nejlepší čas. Můj zrak byl upřen jen na obrazovku mého telefonu a já jsem nevnímala své okolí, ani již zmiňovaného muže, který seděl nedaleko. Když biatlon skončil, vypnula jsem telefon a rozhodla se, že si dojdu na toaletu.
Pomalu jsem se zvedla z kožené pohodlné sedačky a vydala se k toaletám. Za svými zády jsem slyšela našlapování. Znělo to, jakoby mě někdo sledoval. "V letadle je tolik lidí," mávla jsem nad tím rukou a pokračovala dále. U toalet jsem se zastavila, zapřela se do kliky, když v tom okamžiku jsem ucítila něčí ruku. Začínalo to na rameni, ale postupně se dotyčný dostával níže a níže. Neváhala jsem, cukla jsem sebou a vší silou jsem ho pleskla do tváře. A teď mi to došlo. Byl to on. Ten muž, který na mě celou tu dobu civěl. Než mi tyto myšlenky proběhly v hlavě, dotyčný mě už tlačil do malé místnůstky a snažil se ji zamknout. "O co mu jde?" mihlo se mi v hlavě, ale raději jsem nad tím nechtěla moc přemýšlet. Hned jsem začala křičet a doufala jsem, že se mi dostane nějaké pomoci. Křičela jsem z plných plic, co jen mi mé hlasivky dovolily. Najednou jsem uslyšela dupání a u dveří se objevil mladík. Bez váhání napřáhl ruku a muže silně udeřil. Po svém činu se na mě zadíval, podal mi ruku a pronesl: "Nestalo se ti nic?" Zavrtěla jsem hlavou, jelikož to bylo jediné, na co jsem se zmohla.
Mladík pochopil, že jsem v šoku a že mu toho moc nepovím, tak se mě jen zeptal, kde sedím, že mě raději doprovodí, aby se mi nic nestalo. Ukázala jsem mu své místo. On mě tam dovedl a když viděl, že jsou tu 2 volná místa, sedl si vedle mě. V hlavě se mi honily všelijaké myšlenky. Sice jsem toho kluka v životě neviděla, ale teď jsem byla tak vděčná za to, že sedí vedle mě. Byla jsem v šoku a jen jsem se tupě koukala z okýnka. Třásla jsem se a když jsem jen pomyslela na to, co se před pár minutami odehrálo, chtělo se mi brečet. "Nejdřív Mikolas, teď tohle." "Co jsem komu udělala?" přemítala jsem si v hlavě a po mých tvářích mi začaly stékat slzy. Mladík vedle mě to spatřil a chytil mě za ruku. Otočila jsem se na něj a on mě obdařil krátkým, ale krásným úsměvem. Také jsem se na něj usmála. "Chtěla bych ti moc poděkovat za to, že jsi mě zachránil, nevím, co by se bývalo stalo, kdybys tam nepřišel a raději o tom ani přemýšlet nechci," řekla jsem a sklopila jsem hlavu. "Není za co děkovat, to by udělal každý!" odpověděl. "Neudělal, to mi věř" pronesla jsem. "Mimochodem já jsem Ebi. A jak se jmenuje můj zachránce?" zeptala jsem se zvědavě. On se zasmál a odpověděl: "Já jsem......"

Tak dnešní část vychází sice trochu později, ale na druhou stranu je delší😄 No, snad se Vám líbila.
A kdo je onen kluk a co se bude dít dále? Máte se na co těšit!❤
Moc si vážíme vaší podpory❤