Je t'aime

6. část - Jako ve snu

A pak se to stalo. Naše rty se spojily. V tu chvíli jsem si neuvědomovala důležitost tohoto okamžiku. Byla jsem tak v šoku, že jsem se na nic nezmohla. Toto jsem nečekala, ale vůbec. Nervózně jsem se od něj odtáhla a pohlédla do jeho ledových očí. Začala jsem se v nich ztrácet a zrudla jsem jak rajče. "Udělal jsem něco špatně?" zeptal se Adam s nejistotou v hlase. "Neber si to osobně," špitla jsem a můj pohled se zabořil do země. "Co si jako nemám brát osobně? Kdyť ty jsi..." v tu chvíli jsem ho přerušila: "Víš.. Mám teď v hlavě trochu zmatek. Za posledních pár dní se toho událo doopravdy hodně a já jsem si své myšlenky ještě nestihla roztřídit. Potřebuju si od všeho dát trochu oraz a to je i důvod, proč tady teď sedím a letím sama do Francie. Ne kvůli tomu, abych si tady zařizovala nějaké románky na jednu noc. Chci si ujasnit své představy o vztahu a oddychnout si od běžného života. Promiň jestli jsem tě ranila, ale nechci se vázat,"odpověděla jsem. Spatřila jsem Adamův výraz, který mluvil za vše. "Promiň, nechtěl jsem na tebe naléhat, ale v ten okamžik jsem si nemohl pomoci... Teď mě prosím omluv" pronesl a vrátil se na své sedadlo.

Jakmile odešel, začala jsem pochybovat, zdali jsem učinila správně. Po celou dobu letu se naše pohledy již nesetkaly. Chtěla jsem ho dostat z hlavy, ale nešlo to. Musela jsem na něj pořád myslet. V těchto myšlenkách jsem zanedlouho upadla do spánku. Probudila jsem se až ve chvíli, kdy naše letadlo v pořádku přistálo.

Při východu jsem Adama opět zahlédla. "Mám za ním jít, nebo raději ne?" ptala jsem se sama sebe. Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu a došla za ním. "Adameeee? Mohu s tebou mluvit?" zeptala jsem se. "Co máš na srdci?" odvětil. "Hlavně rychle, za chvíli mi odjíždí autobus do hotelu." "No mně také. A kam máš vlastně namířeno?" zeptala jsem se se zájmem. "Chystám se do hotelu La refuge des Aiglons " odpověděl. "No to ne!" vyjeknu. "A co?" zeptal se. "Vypadá to, že budeme mít společnou cestu," sdělila jsem mu. "No tak to je skvělé, alespoň si budeme moci pořádně promluvit," odpověděl s úsměvem na tváři. Hned na to přijel náš autobus. Cesta byla v pohodě s během ní jsme si vše ujasnili. Když jsme dorazili k hotelu, pomalu jsme se ubytovali, došli jsme si na večeři a šli spát, abychom byli na zítřejší den plní energie. Adam má v plánu vyrazit na běžky, ale preferuji spíš sjezdové lyžování, tak uvidím..

Ráno jsem se probudila do krásného dne. Sluneční paprsky svítily skrz závěsy u mého okna o sto šest. Upravila jsem se a šla jsem na snídani. Tam jsem potkala Adama. Když jsme se bavili, sdělil mi, že se chystá na běžky, zdali nechci jít s ním. Omluvila jsem se, že jsem se rozhodla pro lyže. Hned po snídani jsem se převlékla do lyžařského oblečení a pomalu jsem vyrazila na svah.

Páni! Byla to nádhera. Vrcholky hor byly pokryté sněhovými přikrývkami, slunce svítilo, obloha byla téměř bez mraků a k mému údivu nebylo nikde ani živáčka. Měla jsem celý svah téměř sama pro sebe. Úsměv z tváře mi ale poměrně rychle zmizel. Čekala jsem sedačkové lanovky a místo toho jsem spatřila akorát kotvu. "Aaaaa. Tak to bude moje smrt," pomyslela jsem si. I přesto jsem se sebrala, prošla turnikety a rozhodla se vyjet nahoru. Asi tak do půli cesty jsem se domnívala, že to bude v pořádku, když v tu chvíli....
Zatmělo se mi před očima a už jsem na zemi. Ležím obličejem ve sněhu, ruce se mi třesou zimou a nikde nikdo. Vedle mě spatřím zlomenou lyži a druhá je neznámo kde. Marně se pokouším vstát a znovu padám do sněhové pokrývky. Náhle spatřím  siluetu urostlého muže na kotvě. Přibližuje se ke mně čím dál tím více. V tom vidím, že pan tajemný z kotvy sestupuje. Slyším jeho volání, ale nerozumím mu. Co asi říká? Chce mi snad pomoct? Probírám se ze svých myšlenek, když mi pan tajemný podává ruku. Bez váhání se chytím a on mne ladně zvedá ze země. ,,Are you Ok?" ptá se mě se silným francouzským přízvukem a sundavá si při tom své lyžařské brýle. V tom se zahledím do jeho nádherných očí. A přemítám, kde už jsem ty oči viděla. Po chvíli přemýšlení mi dochází, že jsem mu ani neodpověděla. Vykoktám ze sebe pouhé: ,,Ehm, yes!". Poté se mu opět zahledím do tváře a uvědomuji si, kdo to je. Nemůžu vstřebat své pocity a myšlenky se mi mísí v hlavě. Srdce mi buší jako o závod...

Něco se vyjasnilo, něco zamotalo... Uvidíme, co dál. Můžete se těšit na další díl plný překvapení!
Moc děkujeme za všechnu podporu❤