Foxpopulis

kapitola 3.

Hostina se dál nesla v přátelském duchu. Stárkové byli rozhodně příjemnější návštěvou než Lannisterové, jelikož byli o moc lidštějšími. Za to má sestra se na mě stále mračila. Neměla jsem, ale v úmyslu se jak koli usmiřovat. Většinou jsem to byla já, kdo udělal první krok k smíru, teď jsem ovšem byla opravdu naštvaná, protože na mě křičela úplně zbytečně a její slova mi ublížila.

„Nemělo by tu být více strážů?" rýpla jsi znovu Maya.

„Přestaň." Řekla jsem potichu. Nechtěla jsem, aby nás kdokoli slyšel. Nebylo by vhodné zatahovat návštěnu do našich banálních sporů.

„Kdy už jsi konečně uvědomíš, že nejsem malé dítě?" Řekla až nepatřičně nahlas. Naštvaně jsem jsi povzdechla.

„Pro mě budeš vždy moje malé sestřička a s tím nic neuděláš. A kolikrát ti mám vysvětlovat, že jsi královna. Musíš být v bezpečí." Mluvila jsem stále potichu. Maya zaťala pěsti.

„Jen nemůžu pochopit, proč jsi se vzdávala trůnu, když mi ve vládnutí nevěříš!" Upřela jsem na ni svůj zrak.

„Co to s tím má společného?" Zamračila jsem se na ni.

„Myslíš jsi, že se nedokáži ubránit ani malé přesile, tak jak mi můžeš věřit v něčem natolik důležitém, jako je budoucnost našeho rodu?" Zabodla do mě svůj pronikavý pohled.

„Nebudu poslouchat takové nesmysli." Ukončila jsem naši debatu a všimla jsi, že pár zvědavců nás pozorovalo.

Usedla jsem zpět do čela stolu a napila se ze sklenky s červeným vínem. Nutně jsem potřebovala otupit své smysli, a když má sestra usedla o několik míst dál naproti mně, zdálo se že má v úmyslu to samé. Vyhíbala jsem se ji pohledem. Nechtěla jsem vyvolat další rozepři.

„Mohu?" zeptal se chlapec s havraními vlasy a ukázal na židli, na které seděl před tím Tyrion. Ledabile jsem přikývla. „Jsem Jon Sníh." Představil se mi bez špetky citu.

„Já vím, kdo jsi. Bastard Stárků." Nad mými slovy se zamračil. „Tyrion říkal, že jsi na to háklivý, ale je to pravda. I já jsem byla černou ovcí rodiny a předemnou má sestra. Rodina dokáže být poněkud přelétavá."

„Zdá se, že jste jsi se skřetem velice podobní. Oba máte stejné zájmy a podobně mluvíte. Možná jste stejně nezodpovědná jako on, proto jste se raději zřekla trůny. Asi by jste oproti své sestře takovou zodpovědnost nezvládla." Řekl jedovatě a měl se na odchodu.

„Vůbec mně neznáš, bastarde." Poznamenala jsem úplně v klidu, ale pak jsem jsi všimla rychlého trhavého pohybu u mé sestry otočila jsem se a všimla jsi, že právě hodila nůž v úrovni, kde byl můj obličej. Zachytila jsem ho jen tak tak za rukojeť. Hodila ho na stůl a měla se k odchodu. „Když budeš bodat, bodni!" řekla jsem své sestře slova, které nám říkával náš otec. Sestra sklopila provinile zrak.

„A mysli vážně každou ránu." Dořekla otcova slova. Přikývla jsem a usmála se. Maya úsměv opětovala, a tak to se u nás usmiřují lidé a my nejsme vyjímkou.

Šla jsem do svého pokoje, kde jsem se převlékla do pánského oblečení a měla jsem v plánu se projet na některém z nových koní. Nikdy jsem neměla jednoho oblíbeného koně, který by byl můj. Střídala jsem je do slova jako ponožky. Maya měla svého koně. Byl černý s lesknoucí se srstí, stejně prudký jako ona a nechával se vést svými pocity. Její duše se zrcadlila v jejím koni. Otevřela jsem své okno a po provaze, který jsem jsi tam jako malá uvázala jsem sešplhala dolů. Velice ráda jsem se někam večer strácela a vyplížit se z hradu pro mě bylo o moc jednoduší s tak nenápadnou zkratkou. Zastavila jsem se ale na cvičiště, odkuď se ozívali burácivé zvuky. Shovala jsem se za sloup, protože mou pozornost upoutal onen vyvrhel. Sledovala jsem, jak jeho meč dopadá na dřevěnou figurínu. Bojoval slušně, ale zdálo se že s opravdovým bojem nemá zkušenosti. Chvíli jsem ho pozorovala, ale poté mě to omrzelo a pokračovala jsem v cestě ke stájím.

Nedošla jsem tam, jelikož jsi mě Sníh všiml. Mířil mi svým mečem pod bradu. Šibalsky jsem se na něj usmála a ve chvíli jsem držela v každé ruce dýku. Zaútočila jsem jako první a nenechala ho jen tak vydechnout. Byl zaskočen mím stylem boje. Se sestrou jsme měly ty to dýky obě. Jedna z páru každé patřila matce a ta druhá otci. Přinášely nám štěstí v boji a byli opravdu nostalgické. Když už mě náš malý boj přestal bavit nechala jsem se porazit, jelikož mi bylo jasné, že Jon nikdy neustupí. Skončila jsem přimáčknutá na zdi sloupu. Zatímco Stark vypadal zaskočeně, já se na něj se zdviženým obočím usmívala.

„Jsi dobrý bojovník, bastarde." Pochválila jsem ho a vzápětí to zkazila.

„Neříkej mi tak."

„Doopravdy by jsi si na to měl zvyknout, protože bastardem jsi."

„Nepotřebuji to ale neustále slyšet."

„Myslím, že ano. I mně se z prvu příčilo, kým jsem se stala, poté co jsem se zřekla trůny. Víš, čím jsem se stala, Jone?" Jon vypadal šokovaně, že jsem vyslovila jeho jméno. Jen zakrouil hlavou. „Stala jsem se pro náš rod zbabělcem." Řekla jsem zklamaná sama ze sebe.

„Nikdy jsem neviděl dívku se tak to dobře prát. Ty nejsi zbabělcem." Vpíjel se svými oči do těch mých.

„Nejde o boj. Můžeš být jakoli silný v boji s mečem, ale důležité je tvé srdce." Dotkla jsem se jeho koženého brnění, na místě kde je srdce uloženo. „A já jsem v srdci zbabělcem. Neunesu zodpovědnost." Vysvětlila jsem mu.

„Tak se změň." Poradil mi jendoduše. Všimla jsem jsi, jak moc blízko byl mému obličeji. Dýchali jsme stejný vzduch a mě se přestávalo líbit, kam náš rozhovor spěl. Až příliš jsem se tomu štěněti svěřovala. Políbila jsem ho dlouze na rty a on šokem celý zkoprněl. Tyrion měl pravdu, ten kluk má jiné priority. Podlezla jsem mu kluzce pod rukou a šla se konečně projed. Byl tak strašně moc nudný. Zdálo se, že celé dny tráví jen trénováním boje, což stejně nikam nespěje, jelikož s porovnáním našich bojovníků by ho rozmáčkli jako malinu. Jedna malá bezvýznamná pusa ho rozhodila, jako by se snad ani nikdy nelíbal. Možná, že to byla dokonce i pravda.