Foxpopulis

Kapitola 12.

V noci jsem stále nemohla usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu, ale měla jsem hlavu tak moc plnou myšlenek, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na svého nového manžela a především to že budu vdaná. Nikdy v životě jsem se nechtěla vdávat. Nejsem zrovna romantický tip, co by věřil v lásku. Jaimeho jsem z celé rodiny Lannisterů znala asi nejméně, ale byl mi asi nejméně sympatický. Vždy se zdál trochu nafoukaný a o ženy nezavadil jediným pohledem, skoro jako by byl zamilovaný. Bylo mi jasné, že v jeho skříni se bude nacházet kostlivec, a že bude skandální.

Protože se mi stále nedařilo usnout, rozhodla jsem se jít za Jonem. Procházela jsem temným chodbami jen se svící v ruce, s nepříjemným pocitem v zátylku, že mě někdo sleduje. Přece jen jsem nechtěla další zbytečné zranění. Zaklepala jsem na dřevěné dveře a vstoupila dovnitř. Jon měl v místnosti ještě světlo, protože seděl u stolu a něco škrábal husím brkem. Když něco napsal, zmuchlal pergamen a s nevrlým zabručením ho odhodil na zem. Stoupla jsem jsi nad něj, přičemž se snažila vyluštit jho písmo.

„Nevím, co mám napsat své mladší sestře Arye. Slíbil jsem ji, že ji budu každý den psát, aby přesně věděla, co se tu děje. Je úplně jiná než Sansa. Chtěla by být bojovnicí a ne dámou. Jste si hodně podobné." Usmála jsem se a vzala si od něj brk. Začala jsem psát dopis, kde jsem ji vysvětlila naše vztahy s Lannistery až po dnešní den. Dopis jsem podepsala svým jménem a zapečetila ho.

„Odjedeš na Kásterliovu skálu? Vezmeš si někoho, i přesto že ho nemáš ráda?" Zeptal se a já si mu sedla na klín.

„Maya Robba miluje, a i když ji nechápu, tak chci, aby byla šťastná." Hrála jsem si s jeho dlouhými kudrnatými vlasy a on spokojeně zaklonil hlavu.

„To je veliká oběť." Poznamenal.

„Já vím, ale jsem si jistá, že to zvládnu, a když ne tak uteču. Přivítáte mě, jako uprchlici do vaší rodiny?" Zasmála jsem se. Jon mě chytil a za ruku a usmál se na mě. Byla jsem v šoku, on se vážně směje.

„Co kdybych tě nepustil, můžeme odjet a už se na Sever nevracet. Můj život stojí za nic, stejně jako ten tvůj. Mohli bychom žít v lesích, lovit zvěř, někde daleko od lidí."

„Ty by si se mnou chtěl utéct?" Lehce přikývl. „Neznáš mě a já neznám tebe. Jsem jenom nanejvýš tvoje milenka, chápeš? Tak to musí zůstat, Jone, protože myslet si něco víc by bylo zbytečné." Jon přikývl.

„Já vím, ale nevěřím, že sis mě ani trochu neoblíbila." Zasmála jsem se a ledabyle pokrčila rameny. Jon mě vzal do náruče a položil na postel. Jemně mě začal líbat po celém těle. Užívala jsem si to a konečně přestala myslet na svou blížící se svatbu. „Jsi si jistá, že si jsi mě ani trochu neoblíbila?" Přehoupla jsem se nad Jona.

„Možná trochu, ale ty sis mě oblíbil víc." Řekla jsem a začala líbat jeho krk, ale vyrušilo nás chrastění zbroje, které se ozývala z chodby.

„Půjdu se tam podívat, ty raději počkej tady. Nebylo by dobré, kdyby tě tu někdo našel." Přikývla jsem a opřela se o čelo postele. Když Jon vyšel ze dveří, nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem si jen pohrávala se svou dýkou. Asi po deseti minutách přišel celý udýchaný.

„Chtějí ji pověsit! Tvou sestru chtějí zabít!" Vylekaně jsem vyskočila z postele a běžela pro svůj luk. Slyšela jsem za sebou dusot těžkých bot. Doufala jsem, že je to Jon. Ačkoli jsem nechápala, proč chce někdo mou sestru zabít, bylo mi jasné, že mě zřejmě také nemají v plánu nechat žít.

V pokoji mě ale čekala nehezké překvapení. Okolo mé postele stáli naši muži s nabitými kušemi. Rychle jsem střelila jedno z nich do nohy, čímž jsem na sebe upoutala pozornost. Muži po mě začali střílet, ale já se úspěšně vychytala. Za sebou jsem slyšela odraz šípu od oceli. Otočila jsem se a za mnou stál doopravdy Jon s mečem v ruce. Kývli jsme na sebe a pustili se do vojáků. Když všichni raději s hlubokými ranami utekli z místnosti, vyčerpaně jsem se opřela o postel. Otočila jsem se Jona, který mě najednou srazil k zemi a stočil se semnou pod postel. Položil mi prst na rty, abych nic neříkala.

U postele se najednou objevili rytířské boty. Oba dva jsme zadrželi dech a ani se nehnuli. Po nějaké době konečně odešly.

„Po druhé si mi zachránil život." Oddechla jsem jsi.

„To bylo poděkování?" Dobíral si mě. Jen jsem přikývla na souhlas. Chvíli jsme si koukali do očí, pak mě prostě dlouze políbil a pomohl mi vstát.

Běželi jsme ven na nádvoří hradu, kde se strhla obrovská bitka. Šla jsem přímo doprostřed ji. Mayu táhly tři vojáci na dřevěné podium se šibenicí. Kopala a kousala je, ale oni ji odmítali pustit. Armáda Lannisterů nikde nebyla, takže jsme rychle vyhledali Starky.

„Co budeme dělat?" Zeptal se mě zděšeně Robb.

Bez jakéhokoli přemýšlení jsem zakřičela: „Všechny je do jednoho zabijeme!" A rozeběhla jsem se pro svou sestru.