Dokonalý svět

Úvod

"Aurelie!" ozve po jídelně jméno které náhodně vybral systém, když jsem se ocitla ve středisku. Nereaguji a dál se soustředím na kaši která má být mojí snídaní. "Aurelie!!" ozve se znovu ten samý ženský hlas, tentokrát mnohem hlasitěji. Znechceně pohlédnu na dokonalou ženu v bílé uniformě. Je dost podobná té mé, až na černý opasek, který značí že ona je něco víc. Žena sama na mě pohlíží ledově modrýma očima a nelze v nich přehlédnout opovržení. "Co je zase?" odseknu tak nahlas až se na mě otočí téměř celá jídelna. Žena pohodí blonďatými vlasy. Usměje se a odhalí své zářivě bílé zuby. "Nebuď drzá, nebo půjdeš do krabice." řekne mi. Při té představě se zachvěji a zamotá se mi hlava.
Vychovatelka, jakoby vycítila můj strach, na mě pohlédne. Nechci tam znovu zkončit, proto jí odpovím již slušně "Co potřebujete slečno Andersonová?" Celá jídelna stále sleduje náš dialog. "Máš dnes službu tak na to nezapomeň." řekne. "Vím mám ji každý den." odpovím jí a chci si sednout, ale ona pokračuje. "Na nic jiného se svým původem stejně nehodíš." Zamračím se. Moc dobře vím co tím myslí, ale přejdu to bez poznámky. Ovšem jídelna nás sleduje téměř bez dechu. "Tvá matka byla ostuda celého systému," začne žena a má ruka se zatne v pěst. "byla to jenom obyčejná čubka." Dřív než stačil kdokoli něco udělat, praštila jsem ji pěstí a z toho perfektního nosu se začala valit krev. "Ne!" vykřikla jsem když jsem si uvědomila co jsem udělala. To už u mě ale byli strážci v černých uniformách a chytili mě za rezavé vlasy. "Vyprovokovala mě. Slyšíte? Vyprovokovala mě!." řvu a trhám sebou, ale další strážce mě chytí tak že se nemůžu hýbat a zacpe mi pusu. Sledují mě stovky pohledů z celého střediska. Praštila jsem se do hlavy a ztratila vědomí. Pak si už pamatuju jen úmorné teplo a bílé stěny.