The life of shadow ༺CZ༻

༺1༻

Smáli jsme se a bavili. Ležela jsem a na pažích jsem cítila měkkou trávu, která příjemně chladila. On byl vedle mne, skláněl se nad mým obličejem, usmíval se a hladil mě po tváři. Jeho oříškové zeleno-hnědé oči mne celou pohlcovali blahem. Byla jsem v ten moment nejšťastnější člověk. Nikdy jsem si nic jiného nepřála, než s ním takhle zůstat napořád.

Teď jsem v nějaké debilní nemocnici, rozlámaná, zasádrovaná a sotva schopna chůze. Nejčastěji slyším hlasy doktorů, jak hodnotí můj stav. Ale v hlavě mi neustále zní nádherná melodie Rickyho sametově hlubokého hlasu.

Jsem tu asi jeden.. nebo dva dny. Vlastně ani nevím, jak dlouho tu jsem. Vlastně nevím nic. Nic si nepamatuji, co se stalo, jak se co stalo. Vnímám jen bolest mého těla. Pokaždé když se pokusím jakkoliv pohnout, zasáhne mě v tom místě silná křeč.

Co se teď vůbec stalo s Rickym, mojí rodinou, přáteli. Jak jim beze mě je? Myslím si, že matka je ráda, že se mě zbavila, protože vždy, když měla vyslovit mé jméno, třásl se jí hlas nebo byla vzteky bez sebe. Moje sestra Julie však byla jejím miláčkem.

,,Takže," vrátí mě do reality monotónní hlas jednoho z doktorů, který se tu náhle objevil, aniž bych si ho vůbec všimla. ,,Slečna Guardsennová, že?" zeptá se, ale já jsem zmatená a neodpovím. Já ani nevím, kdo vlastně jsem. Po chvíli, když jen mlčím si něco zapíše do jakéhosi bloku a je slyšet jen škrábání propisky o bílý papír. ,,Dobře, začneme jinak," řekne.

,,Pamatuješ si vůbec něco? Pamatuješ si, jak se ti to stalo?" ptá se se zájmem, ale já si nic nepamatuji. Chci mu odpovědět, ale vůbec to nejde. Otevřu sice ústa a chci promluvit, jenže vydávám jen nějaký sípavý zvuk a nejde mi mluvit. A psát také nemůžu, jelikož mám ruce v sádře.

Připadám si jako nějaký podivín nebo zrůda. Všechno je tak jiné. Vzpomínky, co se mi teprve vybavili, jsou jen krátké okamžiky.

⭕⭕⭕⭕⭕

Uplynulo již pár hodin a venku se pomalu ale jistě stmívá. Zaposlouchám se do ticha, které panuje v této místnosti. Najednou někdo otevře dveře dokořán a někoho sem vezou na nemocniční posteli. Rozhodně je na tom lépe než já, i když má v sádře jednu ruku a jednu nohu.
P

o chvíli doktoři odejdou a zavřou dveře.

,,Ahoj" pozdraví ona osoba na posteli, když ji přivezou ke stěně na pravo ode mě. Je to také dívka. ,,Nemůžeš mluvit?" zeptá se a přitom se na mě překvapeně dívá. ,,No, nevadí." smíří se s tím a vydechne. Přijde mi zatím v pohodě. ,,Jmenuji se Carmen." řekne a položí se na postel, přičemž trochu sykne bolestí.

Mám s tou chutí něco říct, ale nemohu. Carmen po nějaké chvíli nakonec usne a já se tedy opět ponořím do svých myšlenek.
Opět vzpomínám.

Vybaví se mi zase Rickyho nádherná tvář, jak je naproti té mé a usmívá se. Sedíme na chladné zemi v opuštěné, staré, betonové stavbě, a on se ke mě pomalu přibližuje. Začne mě jemně líbat a přitom zahřívá mé chladné ruce svými hřejivými dlaněmi. Poté se oba prudce otočíme do prava, protože odtamtud uslyšíme jakési výstřeli a výbuchy. Dál se mi už nic nevybavuje a do reality mě vrátí hlasité skřípání dveří, když je někdo otevřel a vstoupil dovnitř.

Byli to dva elegantně oblečení lidé s ustaranými výrazy a běželi ke Carmen. ,,Zlato, jsi v pořádku?" řekne zděšeně žena a začne Carmen objímat, jako typická ustaraná matka. Třeba to její matka opravdu je. Stráví s ní nějakou chvíli, možná hodinu a poté odejdou. ,,To byli rodiče." řekne nadšeně. ,,Chceš vědět, co se mi stalo?" navrhne. Ráda bych odpověděla, ale nemohu. ,,Beru to jako souhlas." řekne na rovinu a spustí.

Vypráví o tom, že se objevil jakýsi utajený spolek, který teď jde proti veškerému světu. Zabíjí a napadají nevinné lidi. Jsou jich prý desetitisíce. Prý jeli zrovna domu a najednou před jejich domem uviděli několik ozbrojených lidí ve vojenském oblečení. Namířili na ně samopali, ale nestříleli. Ona jediná se prý odvážila vystoupit z auta a poptat se, o co jde, ale to zřejmě nebylo jejich záměrem. Prý ji odvedli na jakousi základnu hodně daleko. Druhý den jí oznámili: ,,Slečno Starmesová, byla jste zařazena do armádního výcviku." Prošla výcvikem a mohla již do boje, jenže prý ji někdo shodil z nějakého srázu, když byla na hlídce. A tak se to odehrálo.

Dokončila své vyprávění a oddechla si, jakoby to, co řekla nic nebylo. Uvědomila jsem si co když jsem byla také v nějaké armádě? Kdyby to tak bylo, což je možné, muselo se mi stát něco mnohem horšího, než jí. Přepadly mne ale také obavy o Rickyho. Ale vůbec nic si stále nevybavuji. Je pozdě v noci, ale já stále nemůžu usnout. Něco mi neustále v hlavě říká, že mám být furt na pozoru. Že nebezpečí může číhat kdekoliv.

Je tu nový příběh a já jen doufám, že vás zaujme a popřípadě zanecháte nějakou radu :)