Opět zaslechnu cvaknutí dveří a červené světlo přestalo blikat. To značí, že je půl sedmé ráno a všichni musí vstávat. Carmen si však vždy přispí a probudí se asi o půl hodiny později. Já byla však dávno vzhůru.
⭕⭕⭕⭕⭕
Uplynul už měsíc a půl a konečně nastal ten slavný den. Den, kdy mi konečně sundají sádru z rukou. Konečně se budu moct pohnout, aniž bych u toho chcípala a byla jako v posledním tažení. Sice mě trochu mrzí, že zničí Carmeniny malůvky, protože mi vždy něco napsala nebo nakreslila na sádru, ale budu se moct více hýbat a to je teď nejpodstatnější.
Třeba se tu budu někde moct dostat k počítači a zkontaktovat se s Rickym. Ovšem pokud tu počítače mají. Ale jak by jinak zabavili tu dnešní mládež, že? řekla jsem si v mysli.
Carmen se už probudila a ospale si mne oči. Nebo si to aspoň myslím, protože to bývá první věc po probuzení, kterou člověk dělá. Jí už sundali sádru z ruky před dvěma týdny, ale ještě ji má na levé noze. Takže už nebývá ani tolik na vozíku a používá spíš berle.
Už jsem dokonce schopna se zasmát, když třeba řekne něco vtipného, ale mluvit nemůžu. Můj hlas stále zní jako chraplavá mrtvola. Jen občas vydám nějaký zvuk, který se podobá mému hlasu, ale to jen když mám opravdu nutkání k tomu, abych promluvila.
Už se mi i vybavilo téměř všechno, co se stalo předtím, než mě sem přivezli. Dokonce se mi vybavuje i ta bolest, což bylo kurevsky omračující.
Zatím je to tu v pohodě, ale ještě jsem nepoznala ostatní. Stejně se mi už chce pryč, chci za Rickym. Chci opět cítit to bezpečí v jeho pevném objetí. Chci, aby vše bylo jako dřív. Ale to bohužel nejde. Musím se smířit s tímhle zkurveným světem.
Bez zaklepání, ani bez jakéhokoliv oznámení k nám do pokoje vtrhne Dorris - nepříjemná sestra, která už je ze všeho otrávená a zřejmě jí to tu nebaví -. ,,Tak pojď. Dneska tě čeká velký den." oznámila unaveně. Ani se jí nedivím. Kdo by taky chtěl od brzkého rána lítat jako hadr na koštěti kolem pacientů. Ale co, je to její práce. Sama si ji zvolila. Nebo ne?
Odsunula noční stolek vedle mé postele a u dveří už stála druhá sestra, které jsem si předtím vůbec nevšimla, a držela dveře dokořán. Vyvezli mě na posteli ven z pokoje a dál jsme pokračovali dlouhou chodbou. Nad hlavou mi na stropě probíhala světla. Barva stěn se do nemocnice zrovna nehodila. Byla to taková vyblitá zelená. Připadalo mi, že jsme někde v podzemí. Dveře pokojů byly sytě tmavě šedé, ale zevnitř bílé jako stěny pokojů. A nahoře nade dveřmi, tak jako u nás, byl jakýsi čip, který v noci blikal.
Jeli jsme tmavým výtahem do vyššího patra. Stále jsme jeli chodbami. Nechápala jsem, jak se tu můžou vyznat. V tomhle patře už ale byly stěny čisté bílé a na nich byly zavěšeny obrazy s dětským motivem. Přišlo mi to tu opravdu divné. I ti lidé byli zvláštní. Doktoři i sestry neobvykle milí a pacienti většinou handicapovaní nebo s mentálními poruchami. Aspoň, že Carmen je normální a rozumí mi. Připadám si jako v nějakém ústavu či blázinci.
Když jsme se konečně zastavili, nějaký doktor ihned otevřel široké dveře a vjeli jsme do místnosti. Byla jsem tak nadšená a natěšená, že jsem cítila, jak mi do tváři vstupuje jakési horko a červenám se.
,,Tak, jak se máš?" usmál se na mě doktor, kterému z nosu trčely černé chlupy a na hlavě neměl skoro žádné vlasy. Odpověděla jsem jen úsměvem a doufala, že pochopí, že mi není do řeči. Přendali mě z mé postele na druhou, která nebyla o moc pohodlnější. Pod hlavou jsem cítila tvrdé (nejspíš) smotané prostěradlo. Celé to tam vypadalo takové jakoby home made. Ale jen tahle místnost. Ostatní byly moderně vybavené a čisté.
Zkoumal sádru, jakoby se zajímal o to, co je na ní nakreslené. ,,Tvoje kamarádka umí pěkně kreslit." poznamenal. Jak ví, že to kreslila dívka? ,,Bude škoda o tu sádru přijít." zasmál se. Opravdu mi přijde, jakoby ten doktor byl na drogách. Furt se něčemu smál a choval se ke mě, jako k pětiletému dítěti.
⭕⭕⭕⭕⭕
Když konečně dostřihl poslední kousek sádry, byla jsem opravdu šťastná, že jsem se toho dožila. Ruce jsem měla lehké jako pírka. Svalstvo na rukou bylo ještě ochablé, takže jsem neměla moc síly. Ruce byly bledé, jako bez života a kůže byla dehydratovaná, ale pomalu se vracely do normálního stavu a barvy.
Do pokoje mě zpět vezly sestry už na vozíku, za což jsem byla ráda, protože to pro mě bylo znamení toho, že už nebudu muset hnít v jedné místnosti. Připadala jsem si volnější. Jak fyzicky, tak psychicky. Už mě nebavilo jen ležet na posteli, civět do stropu a jen vnímat to, když Carmen občas promluvila. Teď ještě abych měla v pořádku nohy a můžu zdrhnout.
Carmen byla zas někde pryč, zřejmě ve společenské místnosti. Sestry mi pomohly na postel, a když odešly a vozík nechaly vedle mé postele, opět jsem se ponořila do svých vzpomínek.
Pamatuju se, že mě vždy uklidňoval Rickyho hlas, dech, jeho přítomnost. Nejradši bych ho teď měla při sobě, silně objala a už nikdy nepustila. Je to už jediná živá bytost, na které mi skutečně záleží. Rodinu už nemám. A zavinili to ti skurvysyni z jihu. Ti, co rozpoutali tenhle konflikt. Znám je, vím, co jsou zač. Ale nevím, co mají za účelem. Teď se spíš budu modlit o to aby, až se dostanu z tohodle ústavu, Ricky žil a byl v pohodě, jinak je konec i se mnou.
Poté, co se mi vše vybavilo, moje duše a mysl opět potemněly. Vlastně už zde zbylo jen jedno jediné světlé místo. Ricky.
Do pokoje najednou vtrhla Carmen, což mě vrátilo zpět do reality.
Doufám, že se příběh zatím líbí :)
Děkuji za votes a přečtení 😇
ČTEŠ
The life of shadow ༺CZ༻
Action,,Vzpomínáš?" ozval se tichý hlas odněkud z nekonečné tmy. Na kůži jsem cítila jeho zákeřný, teplý dech a slyšela pomalé kroky všude kolem mě. Zvláštní však bylo, že jsem nepociťovala žádný strach. Jen nenávist ke světu a smutek, který mě doprováze...
