The life of shadow ༺CZ༻

༺2༻

Celou noc jsem byla vzhůru, ale nepociťovala jsem žádnou únavu. Jen bolesti. Carmen se již probudila. ,,Dobré. Ty jsi nespala? Máš rudé oči, jakobys celou noc někde kalila."
zarazila se, ale po chvilce se zasměje ,,A jo, ty vlastně nemluvíš," její slova přeruší cvaknutí dveří, když do pokoje vejde jeden z doktorů a začne mi vykládat, jak na tom zdravotně jsem.

,,Dobré ráno, Scarlet." osloví mě tmavovlasá doktorka s modrým melírem. Působí zatím mile. ,,Měla jsi opravdu štěstí, málem jsi nepřežila. Jsi tu už třetí den." začne. ,,Měla jsi těžký otřes mozku, proto si možná nic nepamatuješ, ale postupně se ti vše vrátí. Máš zlomené všechny končetiny a několik žeber." Tohle mě trochu zděsí. Rozlámaná a sotva schopna pohybu.

,,A několik dní nebudeš moct mluvit."
dodala. ,,Až budeš moct chodit nebo budeš moci být aspoň na vozíku, každý den se budeš dostavovat do společenské místnosti aspoň na dvě hodiny." mluví dál, ale já moc nevnímám, protože mi hlavou běží tolik otázek, na které neznám odpověď. Vidím jen její otrávený výraz. Asi toho už má dost. Možná je tu už dlouho. Opět vzpomínám a vybavují se mi další momenty.

Sedím u svého psacího stolu, kde trávím většinu času, když jsem doma. Čtu nějakou knihu a jsem do jejího děje opravdu ponořená. Ale poté mě z něj vytáhne Rickyho krásná vůně. Oběma rukama mě zezadu obejme a hlavu si tak opírá o mé rameno. Odložím knihu a své ruce položím na ty jeho. Užívám si tento moment a nechci ho nikdy zapomenout.
Dál už se mi jen objeví temno před očima.

Chce se mi na záchod, ale nemůžu. Naštěstí si uvědomím, že jsem napojena na sáček u postele, kam se můžu vyprázdnit. Připadám si jako živá mrtvola.

⭕⭕⭕⭕⭕

Uběhlo už pár dní, možná týden. Řekli mi, že už jsem na tom o dost lépe. Sádru z rukou mi prý sundají za měsíc a půl, pokud vše bude v pořádku. Na nohou ale zůstane asi o další měsíc nebo dva déle. Už aby ta doba byla za mnou. Jsem tu sice teprve asi týden a půl, ale už chci pryč, chci za Rickym. Chybí mi. Moc. Stačila by mi jen jeho přítomnost, abych byla klidnější. Přijde mi, že čím déle tu jsem, tím více magořím.

Za tu dobu jsem si také vzpomněla na dost věcí. Na rodinu, na to jak žijí. Ale, když se snažím vybavit si alespoň jediný moment z toho, co se mi stalo, vidím jen tmu. Jen tmu a poté silné omračující světla a zase tmu.

Kdybych se alespoň mohla postavit, nebo si sednout. Jen na malou chvíli. Rozhodně by mi to ulevilo. Furt jen ležím a čekám na příchod sestry, aby mě nakrmila, na doktory, aby mi povyprávěli o mém zdravotním stavu a na to, až Carmen bude zas něco vyprávět ze svého života. Ráda vypráví o svých zážitcích. Aspoň tak působí.

Za celou dobu, co tu jsem, jsem naspala jen pár hodin. Neustále jsem na pozoru, jak mi radí cosi v mé hlavě. Musí to mít ale nějaký důvod, proč mám furt pocit, že někde číhá něco, co může být kdekoliv a kdykoliv. Něco, co mě může jakkoliv zlikvidovat. Je to všude a nikde.

Z přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře a jemný hlas jedné ze sester. Carmen to být nemohla, ta byla teď ve společenské místnosti nebo v jídelně. Ona může být alespoň na vozíku. A navíc má Carmen hlubší hlas. ,,Můžu dál?" ozvalo se, a aniž bych to akceptovala, vešla do dveří sestra s jedním doktorem a doktorkou. Něco si mezi sebou šeptali, ale já sotva zaslechla něco jako: ,,Řekneme jí to? Není na to ještě moc brzy?" Co? Co mi chtějí říct? Stalo se něco někomu z rodiny? Nebo nedej bože Rickymu?

Doktor se odvrátil od doktorky a zhluboka se nadechl. ,,Scarlet.." odmlčel se. Já už však věděla, že to, co řekne, nebude nic pozitivního, a proto jsem začala mít velké obavy. ,,Vaši rodiče," pokračoval. ,,i s vaší sestrou, jsou mrtví." Co že? Moje rodina je mrtvá? ,,Jejich zohavená těla se našli ve vašem domě. Vy jste jediná přežila." do očí se mi draly slzy. ,,Jistě si nepamatujete, jak se vám tohle stalo." Jistěže nepamatuju. Jak bych taky mohla? Moji mysl teď pomalu zahalovala temná pokrývka, která mě zbavovala vší radosti.

,,Když jsme tam přijeli, vypadalo to tam jako po výbuchu. Všechno bylo rozházené a rozbité. Na zdech byly skvrny od krve. Postupně jsme našli jejich těla, které jsme nechali odklidit. Prohledali jsme zbytek domu a našli tebe. Ještě jsi žila, ale měla jsi namále." když mluvil, přehrávalo se mi to celé před očima. Zničený interiér našeho domu, mrtvá bezvládná těla mojí rodiny.

Sestra se začala ušklebovat, jakoby toho už na ní bylo dost. ,,Nenecháme už Scarlet klid?" navrhla doktorovi. ,,Jo, jistě. Už bychom také měli jít." řekl, jakoby se probudil do reality. Když to vyprávěl, vypadal, že je do roho opravdu zabraný. Asi takové situace hodně prožívá. Ale to je pochopitelné. Ne každý by tohle v pohodě snesl.

Večer

Už se stmívá a já pozoruju blikající červené světýlko nade dveřmi. Přes den nebliká, ale vždy, po sedmé hodině večerní dveře cvaknou a začne to blikat. Asi je to nějaké zabezpečení, aby se pacienti v noci netoulali po chodbách. A kdyby se jim chtělo na záchod, stisknou tlačítko na nějakém ovladači a sestra k nim přiběhne jako cvičený pes na povel, aby jim pomohla.

Stále myslím na rodiče a na svoji sestru. Už mi zbyl jen Ricky. Pokud tedy žije. Při představě, jak mi rodina umírá před očima a jejich posledními slovy jsou: ,,Mám tě rád/a, nezapomeň!", se mi do očí derou slzy. Moje duše potemňela. Musím ale myslet na to, že mám ještě Rickyho. Bez něho bych si už připadala na světě k ničemu a zbytečná. Jako páté kolo u auta.

Vždy jsme spolu chodívali do staré, betonové, polorozpadlé stavby, obklopené stromy s hustými korunami, do nejvyššího patra. Trávili jsme zde hodně času. Užívali jsme si nádherný pohled na zapadající Slunce. Slunce zbarvovalo koruny stromů do zlatova. Ten pohled byl jako pohlazení na duši, jako odměna za dobře odvedenou práci.
S Rickym se znám již od svého dětství. Zažila jsem s ním už tolik, že kdyby se mezi námi něco stalo.. upřímně nevím, jak bych to snesla. Ale rozhodně bych nebyla v pohodě, jako některé dívky, které berou jako samozřejmost to, že se o ně vždy někdo bude zajímat, a tak je jim úplně jedno, že ten druhý se trápí. Spíše bych je nazvala děvky.

Doufám, že se druhá kapitola líbila :D