BRÁCHA, ALE NEVLASTNÍ!

1. Kapitola

,,Marinette, musím ti něco říct," začala nervózně mamka.

Usmála jsem se na ni, sedla si ke stolu a pobídla ji, aby mi to řekla.

,,Našla jsem jednoho muže, se kterým jsem uzavřela obchod nebo svým způsobem pracovní spolupráci."

,,To je skvělé!" uculila jsem se. Mamka už dlouho někoho ohledně podnikání hledala.

,,Jenže to není všechno. Jeho manželka už s ním nějakou dobu není a tvůj táta s námi už taky dlouho není, takže je teď pro mě něco jako přítel."

,,Dobře, jsem ráda, že sis někoho našla," snažila jsem se pořád udržet úsměv, i když to bylo těžké.

Svoji mámu jsem měla ráda nade všechno a už jsem si zvykla, že spolu bydlíme jen my dvě. Je těžké pomyslet na to, že by sem najednou chodil nějaký cizí chlap a možná tu dokonce začal bydlet.

,,Těší mě, že jsi ráda. Ale nebudeš tu s námi sama, má syna."

Vykulila jsem oči. Se mnou se bude dělit o "rodičovskou lásku" ještě nějaký kluk?! Určitě to bude nějaký malý nevychovaný spratek a bude dělat jen problémy.

Tentokrát už na mě bylo poznat, že z toho nadšená nejsem. Můj úsměv byl přímo vynucený a donutila jsem se jen k tichému: ,,Bezva..."

Najednou jsem sebou cukla, protože někdo zazvonil. Mamka vyskočila ze židle a už se hnala ke dveřím.

,,Zapomněla jsem ti říct, že každou chvilkou přijdou, to jsou asi oni!" radovala se.

,,Cože?!" vyjekla jsem a málem jsem spadla ze židle.

Když jsem z chodby uslyšela jeden mužský hlas a mamčin hlásek, jak ho u nás vřele vítá, ze židle jsem slezla a nejistě šla na chodbu. Mamka za tím mužem právě zavřela dveře, jeho synek byl asi za ním, protože nebyl vidět. Bylo tu šero, takže jsem mu neviděla do tváře a nemohla jsem odhadnout, jestli jsem ho už někde viděla nebo ne.

,,Dobrý den," pozdravila jsem slušně a vrátila se do kuchyně, předpokládala jsem, že sem půjdou taky.

Když muž vstoupil do kuchyně, hned ho osvítilo světlo, takže jsem zalapala po dechu. Říkala jsem si, že je mi ten hlas povědomý!

,,Pane Agreste?" klesla mi brada a jen jsem se zmučeně podívala za něj, kde se vynořil ze stínu známý blonďák. ,,Adriene?!"

,,Ahoj, Marinette," zněl smutně, sklopil pohled a koutkem oka sledoval moji mamku.

Ta se na nás překvapeně podívala. ,,Vy se znáte?"

,,Mami, chodíme spolu do třídy," vysvětlila jsem.

Byla jsem zklamaná. Do Adriena jsem byla blázen už dlouho nazpět a teď, když se dali naši rodiče dohromady, je vše ztraceno. Sourozenci spolu nesmí mít žádný vztah nebo by alespoň neměli a to stejné by se mělo týkat i nevlastních, nemám pravdu? Celý můj život je v troskách. Věděl o tom Adrien, že se dali dohromady nebo ne? Podle jeho výrazu to vypadalo, že jenom já jsem se to dozvěděla tak pozdě.

,,Těší mě, Marinette," pan Agreste ke mně přistoupil a potřásli jsme si rukou. ,,Neviděli jsme se už někdy?"

,,Ano, viděli. Někdy jsem byla za Adrienem..." záměrně jsem se vyhýbala přímému očnímu kontaktu.

,,Dobře. Ode dneška jsem pro tebe Gabriel," mírně se usmál, což jsem na něm viděla úplně poprvé.

Jenom jsem pokývala hlavou a pokusila se o úsměv.

,,Marinette, dnes tu budou večeřet," oznámila mi ještě mamka.

Začaly se mi drát slzy do očí. Ona mi ještě zničí život! To si nemohla najít někoho, koho neznám a jeho syna nemiluju?!

Na patě jsem se otočila, aby mě neviděli brečet, a běžela jsem do svého pokoje. Mamka za mnou ještě volala a Adrien na mě párkrát zavolal taky, ale já jsem je nevnímala. Chtěla jsem být sama, abych se s tím dokázala smířit, že s Adrienem nikdy nebudu. Vyběhla jsem schody do mého pokoje, ještě jedny schody do mé postele a zabořila jsem obličej, mokrý od slz, do polštáře.

Začala jsem vzlykat tak nahlas, že jsem si říkala, jestli za mnou za chvilku nepřiběhnou, jestli jsem si neublížila. Po několika minutách jsem už vzlyky utišila, otočila se na bok, obejmula si ruce nohama, takže jsem měla kolena pod bradou a lesklýma unavenýma očima zírala do zdi. Ale zeď to vlastně nebyla. Zírala jsem na Adrienovy fotky, které jsem tady měla všude nalepené.

Uslyšela jsem kroky, jak někdo vešel do mého pokoje. Asi mě ten někdo hledal, protože jsem slyšela, jak chodí po celé pokoji. Došlo mi, kdo to bude.

,,Mari? Marinette?"

,,Jsem tady, Adriene," řekla jsem potichu, ale aby mě slyšel.

Za chvilku jsem uviděla Adrienovu blonďatou hlavu, jak vykoukla nahoru na postel. Když sem vykoukl celý, posadil se do tureckého sedu a nadzvednul obočí, když si všimnul všech fotek, na kterých byl on sám. Jenom jsem dál koukala před sebe. Ať se dozví, co k němu cítím, teď už je to stejně jedno, když budu muset ty city k němu z hlavy a ze srdce vytěsnit.

,,Ty taky?" prolomil ticho.

,,Co já taky?" nechápala jsem a konečně jsem k němu otočila hlavu, abych se na něho podívala.

,,Kdyby byly někde tvoje fotky, taky bych tě v tom případě měl po celém pokoji," upřesnil s pohledem upřeným na jednu svoji fotku.

,,Co?" vyhrkla jsem a posadila se.

Povzdychl si. ,,Pochopila jsi to dobře."

Jenom jsem na něho koukala. ,,A proč jsi mi nic neřekl? Alespoň bychom třeba spolu chvilku byli, než by se dali rodiče dohromady..."

,,Já jsem nevěděl, že ze tvé strany to je stejně," bránil se.

Zavrtěla jsem hlavou, jakože jsem byla blbá, že jsem se mu to jenom neodvážila říct dřív. Třeba by to zabránilo tomu, aby k sobě začali naši rodiče něco cítit, kdyby věděli, že jsme spolu.

,,Marinette! Adriene! Večeře!" zakřičela na nás až z kuchyně mamka.

Jenom jsem protočila oči v sloup a s Adrienem v zádech šla za nimi.

Snad vás první kapitolka zaujala a nebyla moc nudná... :)