Bratrův kamarád ✔

Chapter 1

Vzala jsem tužku a začala. "Jmenuji se Skyler Morgan. Nedávno jsem oslavila mé půlnarozky. Já vím, spousta lidí své půlnarozky neslaví. Já jsem se jich však nevzdala, protože to za poslední dobu jsou jediné dobré zprávy.  Před pár dny jsem se vrátila z nemocnice. Co se mi stalo? Oficiálně jsem spadla ze schodů na jednu sošku u dveří. Popravdě. Zmlátil mě můj nevlastní otec. Před osmi lety se můj otec s matkou rozvedl. Chtěla jsem zůstat s otcem a Austinem, ale matka ztropila scénu. Nemůže žít bez svých dětí, a protože se můj bratr už mohl rozhodovat a já ne, tak jsem zůstala matce. Střídala chlapy jako ponožky. Nezajímalo mě to, pokud mě někteří nemlátili. Matka o tom věděla, ale nic neudělala. Nezáleželo jí na mě, pouze chtěla mému otci ublížit. Je si moc dobře vědoma, jak moc mě má otec rád. Naštěstí pro mě, matka udělala chybu. Sousedka zavolala záchranku, protože slyšela můj křik. Do nemocnice mě přišel navštívit otec který po mém souhlasu podal žádost o svěření do péče. Už přes týden to soud řeší." Podívala jsem se na stránku deníku a vytrhla ji. Tohle by moje psycholožka nechtěla. Dala mi za úkol napsat pár věcí o sobě, ale měly to být hezké vzpomínky, ne všechny špatné. Ležela jsem na gauči, když ke mně dolehl zvuk zabouchnutých dveří. "Skyler! Jak si to jako představuješ? Máš zaracha ty děvko!" Křičela na mě matka a rovnou mi přilítla jedna facka. "Nemá zaracha. Sky, běž si sbalit věci." Rychle jsem vběhla do pokoje a začala si balit všechny věci, které jsem tu měla. Během tří hodin jsem měla sbaleno. Táta mi pomohl s věcmi do auta. Bez rozloučení jsem nasedla na místo vedle řidiče. "Konečně tě mám u sebe." Oddechl si táta. Nesnášel matku za to, co mi udělala. On by na mě nikdy nevztáhl ruku. Stejně jako Austin. Když jsem za nimi jezdila na prázdniny, vždycky mě hodně ochraňoval. Dokonce i před jeho kamarády. Ze začátku otec nechtěl věřit, že by mě matka bila. Jediný kdo mi věřil byl Austin. Abych měla důkaz, nainstalovala jsem si do pokoje kameru. Po dvou dnech se objevil matky přítel a zmlátil mě, že jsem nemohla vstát. O pár dní později mě zmlátila i matka. Ukázala jsem to otci, který si ten záznam nechal. Nejspíš ho tenhle týden předal soudu. Cestou jsem usnula. Cesta trvala sice jen patnáct minut, protože otec bydlel na druhé straně města, ale byla jsem stále unavená z nemocnice. "Spi, zlato." Táta zavolal Austinovi, který přiběhl. Sice nejdřív naštvaný, ale jakmile mě uviděl, nazlobený pohled vystřídal nádherný úsměv. Vzal mě do náruče a nesl mě do domu. Musel tam mít kamarády, protože z obýváku byl slyšet hluk. Když jsme procházeli kolem nich, všichni utichli. Austin mě položil do houpací sítě, kterou jsem si tam dala minulé prázdniny. Chvíli jsem se trochu houpala a nejspíš i na chvíli usnula, protože jsem se vzbudila s velkou potřebou jít na záchod. "Haloo? Je tu někdo?" Normálně bych tu síť rozhoupala, a pak bych z ní spadla do kliku, jenže moje obvázaná ruka by momentálně mých šedesát kilo nezvládla. "Co potřebuješ?" Objevil se v mém zorném poli Austin. "Čůrat." Austin mě se smíchem vyndal z houpací sítě. Až po chvíli mi došlo, že jeho kamarádi jsou stále tady. Byli docela potichu. Kvůli mě fakt nemuseli. Stejně jsem spala chviličku. "Nemusíte být kvůli mě potichu. Zvládnu to." Austin se na mě zamračil. "Tak ne?" Spokojeně pokýval hlavou. Došla jsem si na záchod. Hned na to jsem si umyla ruce a vydala se do kuchyně. Chtělo by to nějaké pořádné jídlo. U mámy bylo snad ještě horší, než v nemocnici. Otevřela jsem ledničku a začala šmejdit. Nic. Tady taky nic. "Panebožee!" Vyjekla jsem, že se kvůli tomu do kuchyně vehnal Austin. Když mě vyděl se zmrzlinou a palačinkami v ruce, tak se s úlevou odebral zpět do obýváku za kamarády. Miluju palačinky se zmrzlinou a čerstvým ovocem. Vyžrala jsem, díky tomuhle, celou ledničku. Od jídla mě vyrušil můj zvonící telefon. Modlila jsem se k Poseidónovy, aby to nebyla matka. K mé smůle mobil ležel v obýváku na stole. Doběhla jsem do obýváku a rychle se koukla na mobil. Dobrá zpráva je, že to nebyla matka. Špatná zpráva, že jsem si musel jít píchnout nějakou debilní injekci. Můj první záměr byl zmizet, jenže  to by mi nemohl padnout pohled na toho sexy kluka, do kterého jsem zamilovaná už dva roky. Sebastian, kluk který mě dokáže dostat do kolen jediným úsměvem, který právě vykouzlil na tváři. Byla jsem v sedmém nebi, ze kterého mě vyrušilo další upozornění. "Skylly? Co se děje?" Austinova nejoblíbenější přezdívka pro mou osobu. Ani nevím, jak ho to napadlo. Vypnula jsem upozornění a dělala, že se mě na nic Austin neptal. "Hej. Na něco jsem se ptal." Zavrčel na mě Austin. Oplatila jsem mu to stejnou mincí. "Za chvíli uvidíš." Následně jsem na něj zaštěkala. Byla to naše nejoblíbenější hra. Než nás matka rozdělila. Došla jsem si pro injekci a vrátila se k Austinovi. "Dívej se. Pak tátovi řekneš, že jsem si to píchla jo?" Austin zamračeně přikývl a dál mě pozoroval. Štípnutí na jehle nebylo to nejhorší. Jakmile začala látka působit, sesunula jsem se na zem. Austin vyděšeně vyskočil ze sedačky a byl u mě. "To nic. Vždycky se mi po tom udělá špatně." Uklidňující řeč nezabrala. Austin chtěl jít za otcem, s tím že mě odveze do nemocnice. "Čekej! Když mě nikam neodvezeš, udělám cokoliv." Kňourala jsem, protože nemocnice nesnáším. Už jsem tam skoro jako doma. "Cokoliv?" Ptal se zvědavě Austin a já bez rozmýšlení přikývla. Na tváři se mu objevil zákeřný úsměv. O mém citovém vztahu k Sebastianovi věděla jen má nejlepší kamarádka Courtney, takže tohle bylo v suchu. "Tak co jsi na mě vymyslel?" Zeptala jsem se ho. Radši omdlím teď a tady, než někde na ulici nebo bůh ví kde. "Půjdeš s náma na ples." Mé oči málem opustily svoje místo. Všichni věděli, že nemám ráda dlouhé šaty s obručí, a hlavně že nesnáším davy lidí. Můj pohled směřoval na špičky nohou. Možná, když se budu tvářit nevině, tak se smiluje. "Tohle nedělej. Buď ples a nebo nemocnice." Nemělo cenu přemýšlet, co nesnáším víc. Nemocnice by vyhrála. "To nemáš někoho jiného? Nějakou holku?" Zastříhala jsem na něj obočím. S úsměv zavrtěl hlavou. V tu chvíli jedna holka z jeho party posmutněla. Nebo to snad byla jeho třída? Bůh ví. "Dobře, ale šaty si vyberu sama." To už Austina nezajímalo. Byl nadšený, že mě do toho zatáhl. Stále se mi motala hlava a moje nohy byli jako želé. Otočit jsem se zvládla, krok už ne. Padala jsem na konferenční stolek. Zavřela jsem oči a čekala ránu. Místo toho mě hřáli něčí ruce kolem pasu. Už jsem chtěla Austina něčím popíchnout, jenže to nebyl Austin kdo mě zachránil. Byl to Sebastian. "Děkuji ti za záchranu." V tu ránu obě mé hemisféry zkratovaly. Sebastian se na mě zářivě usmál. "Není za co. Taky mám odpor k nemocnicím." Panebože, on na mě promluvil. Naše první konverzace. Málem se ze mě stalo rozteklé lízátko. "Ehm. Ty tam aspoň nemusíš. Já tam chodím víc než domů." Sebastian se zamračil. Nejspíš přemýšlel, co jsem to vlastně řekla. Sebrala jsem si svých pár švestek a šla si lehnou do Austinova pokoje. Nejspíš bych nevydržela další lítostivý pohled. Těch jsem si užila v nemocnici až až. Navíc mě dneska nečekali vůbec dobré vyhlídky. Můj pokoj se předělává, proto budu spát buď na gauči nebo v houpací síti. V noci si budu muset píchnout další injekci. Kvůli tomu nesmím tři hodiny před tím jíst, protože by se mohlo stát to samé co teď. A jako poslední mínus, budu ponocovat. Austin bude dělat randál, protože s kamarády je tu vždycky do ranních hodin.

Ahoj, máte tady ode mě nový příběh. Doufám, že se vám zatím líbí a bude líbit i dál. Zatím taková ochutnávka. Za názor budu moc vděčná.  😅💜💜

-Teri-