Bratrův kamarád ✔

Chapter 4.

Cítila jsem pod sebou vzduch. Rozevřela jsem oči. Austin mě nesel do pokoje. "Usnula jsi na gauči. Spi dál, jen tě odnesu do pokoje." Můj pokoj se přeci opravoval, tak kam mě to nesl? Klika cvakla a dveře zavrzaly. To musí být Austinův pokoj. Ten zvuk bych poznala všude, stejně tak jeho typicky kořeněnou vůni. Mohl mě klidně nechat spát na gauči, protože na rozdíl od něj, já do školy nechodím. Jen na přednášky a zkoušky. Doufám, že až skončí tenhle školní rok, tak příští rok budu moct chodit do školy normálně. Je sice fajn, že mi všechno učivo chodí do mailu, ale pak celý den musím tvrdnout doma. Z mého přemýšlení mě vytrhl dotek chladné látky. Austin mě položil do postele a přikryl. "Prosím nechoď. Je mi tady zima." Austin zvedl peřinu a přitulil se ke mně. Když už Austin chtěl odejít, chytla jsem ho za ruku. "Menší rada, když nechceš abych se vzbudila, tak namaž panty u dveří. Hrozně vržou." Austin se na mě zašklebil a popřál mi dobrou noc.

📚📚📚

Bylo kolem desáté ráno, když mě vzbudily sluneční paprsky, které si vydobyli cestu mezi závěsy. Spustila jsem nohy z postele a šla do kuchyně. Byl čas na ranní čaj s citrónem a rohlík s jahodovou marmeládou. S jídlem jsem se odebrala na zahradu. Bylo tam posezení a nedávno mi tam táta pověsil houpací síť. Po chvíli jsem se stejně zvedla z houpací sítě. Nuda. Asi bych si mohla půjčit od Austina nějakou knížku. Už už jsem chtěla jít do Austinova pokoje, když mi padl pohled na knihu, kterou mi matka nikdy nechtěla koupit. Vždy říkala, že to není četba pro mě. Nicholas Sparks a jeho kniha Život ve dvou. Ani v knihovně mi ji nechtěli půjčit, protože matka jim to rázně zatrhla. Skočila jsem do křesla a natáhla se pro knihu. Kniha mě musel naprosto pohltit, protože mi na rameno zaklepal Austin. Za ním stál Sebastian s Joelem a Cameronem. "Promiň, říkal jsi něco?" Založila jsem si stránku rukou. Austin koukal na tu knihu. "Ta asi není tvoje, ale není ani moje." Prohodil. Pohled mi spadl na tu úžasnou knihu. "Ta je moje." Ozval se za Austinovými zády Sebastian. Bez mrknutí oka. Bez pohybu. Ponořená do myšlenek. Ztáhla jsem ruku a zaklapla knihu. Jeho oči mě pečlivě sledovaly. Hluboký nádech. Ještě hlubší výdech. S knihou v ruce jsem se zvedla a přistoupila k němu. "Omlouvám se." Bez čekání na odpověď jsem zmizela v koupelně. Vana mě vždycky uklidní. Dala jsem napouštět vanu a přidala tam pěnu. I když vody moc nebylo, vklouzla jsem do vany. Jak postupně voda stoupala a oteplovala se, pocit nejistoty a studu se vytrácel. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by Sebastian četl takové knihy. Spousta mužů čte horory a sci-fi, nebo si pročítají časopisy o autech. Tohle pro mě byla novinka. Třeba to byla kniha jeho mámy, nebo možná jeho sestry. Ťuk. Ťuk. Ťuk. "Dále." Pozvala hsem osobu za dveřmi. Nic mi nebylo vidět, pěna zakrývala celé mé tělo, až na hlavu. Mezi dveřmi se objevila Austinova hlava. Než vešel, ujistil se, že nejsem nahá a nemůže mě vidět. Dřív mi to nevadilo. Chodit před ním nahá. Jenže od té doby, co mě matka a její milenci mlátili, se stydím. Všude po těle mám modřiny, jizvy a škrábance. Párkrát na mě vytáhla i nůž. Naposledy to bylo tu noc, co mě odvezla sanitka. Chtěla mě seknout, zvedla jsem levou ruku, abych ubránila obličej nebo důležité orgány. Řízla mě. V nemocnici mi to ošetřili, ale bude tam velká jizva. Mám tam třicetosm stehů. Teď ležel obvaz na koši s prádlem. Ruka byla pod vodou. "Jsi v pořádku?" Starostlivý Austin. Austin je pravý, typický, starší, ochranářský bratr. Sedl si k vaně a chytil mě za ruku. "To víš, že jo. Jen mi matka tuhle knížku zakázala číst, tak jsem se lekla, že tady je." Nedokážu bratrovi lhát, poznal by to. Nemusím mu však říkat celou pravdu. Opravdu jsem se lekla představy, že by přede mnou stála matka, ale taky Sebastianovy blízkosti. "Proč nechtěla, abys ji četla?" Austin nikdy nečetl takovéhle knihy. On má rád detektivky nebo sci-fi. "Ta kniha v malé míře vystihuje matku. Žena jménem Vivien žije s mužem, který by pro ní a její šestiletou dceru udělal cokoliv. Skáče jak ona píská. On se pak stane otcem na celý úvazek." Austin moc dobře věděl, že je to matce podobné víc, než jsem řekla. Radši si dávám pozor na jazyk, nikdy nevím kdo se s ní zná a má ji rád. "Už půjdu, ať tě neruším." Zvedl se a šel ke dveřím. "Počkej!" Zastavila jsem ho. "Včera mi Sebastian půjčil mikinu, když mě vezl domů. Mohl bys mu ji vrátit? Je v kuchyňi." Autin jen přikývl a zmizel mezi dveřma. Zrovna jsem vylézala z vany, když se ozvalo další zaťukání. "Skylerko, jdeme do kina, tak pohni zadkem." Cela Courtney. Nikdy mi nic neřekne dopředu, a pak se diví, že nestíháme. Obmotala jsem si ručník kolem sebe a vylezla ven. Nasledovala mě až k mé tašce s věcma. "Ja ti něco vyberu." Courtney se začala prohrabovat v tašce. Ua mnou někdo zapískal. Adrien. "Teda ty jsi ale kost." Austin hned Adreinovy dal pěstí do ramene. "Sorry kámo." Zvedl ruce do vzduchu, že se vzdává. Jakmile mi Courtney podala oblečení, šla jsem do Austinova pokoje. Oblečená jsem byla hned. "Jen si vezmu věci a můžeme." Houkla jsem na Courtney, která sledovala Camerona. "Kam jdete?" Pokrčila jsem rameny. Vlastně nevim, Courtney mi nic neřekla. "Do kina. Na Tiché místo. Máme tam být už za čtyřicet minut, tak pokud to chceme stihnout, musí Skylarka pohnout." Dokončila svůj monolog. Celou dobu sledovala Camerona. "Můžeme jít s vámi?" Austin se ani ptát nemusel. Věděl, že Courtney bude souhlasit. Ray mu totiž vykecal, že je zamilovaná do Camerona. "Jasně. Sejdeme se tam." Vypískla  a táhla mě ven z baráku. Hnala se se mnou jako velká voda, přes celé náměstí. V parku trochu přibrzdila. "On to ví, že jo." Kdo, co ví? Naklonila jsem hlavu na stranu, aby pokračovala. "Austin." Vypískla, jakoby to bylo přece jasné. "Ano ví to. Ray mu to řekl. Ale neboj, nic mu neřekl." Courtney se sesunula na lavičku. Hlavu měla v dlaních a přemýšlela až se jí z hlavy kouřilo. "Půjdeme." Vytáhla jsem ji z lavičky a vedla ke kinu. Kluci tam už stáli. "Jdeme, lístky už máme." Cameron mi podal jeden lístek a druhy dal Courtney. Vytáhla jsem peněženku a chtěla jim to zaplatit. "Komu to mám dát?" Dávala jsem to Cameronovi, ten ale naznačil, ze to platil Sebastian. Přistoupila jsem k němu a podávala mu peníze za dva lístky. Měl na sobě tu sedou mikinu, takže mu ji Austin vrátil. Už jsem se nadechovala, když mi položil prst na ústa. "Nech to být. Rád jsem vás pozval." Strčil mi peníze zpátky do peněženky. Porazil mě. Ten jeho úsměv. Nedokážu mu odporovat, když se na mě směje tím neodolateným úsměvem. Jediným dotekem mi naskočila husí kůže. Jak může být tak okouzlující?

Od příští kapitoly se to začne dávat všechno do pohybu 😉

-Teri-