"Moc si nevyskakuj Stylesi," zavrčel Malik. "Mohl bys jednou litovat!" Začal mu vyhrožovat. Musela jsem se uchechtnout. "Ty se nesměj," ukázal na mě prstem a otočil se k odchodu.
"Díky Stylesi," usmála jsem se na kudrnáče.
"Nemáš zač a pro tebe jen Harry, ale můžeš mi říkat Hazz." Usmál se na mě a tím se mu vytvořili ve tvářích, dva roztomilé ďolíčky.
"Mish," úsměv jsem mu oplatila, ale okamžitě zmizel. Zhrozila jsem se při pohledu na hodiny. Harry a já jsme se na sebe koukli.
"5 minut," zašeptali jsme nastejno. Rozhlídla jsem se a až teď mi došlo, že jsme tu, kromě pár lidí, sami.
*Niall*
Stál jsem venku a sledoval vchod do budovy. Měli 10 minut a pořád nic.
9 minut. Nic.
8 minut. Nic.
7 minut. Nic.
6 minut. Nic.
5 minut. Z budovy začalo vycházet poměrně dost lidí. Všichni, co si chtěli zachránit život, ale Harold a dcera Colosima nikde. Takový strach nepřeji nikomu. S Harrym se bavíme už od narození. Zároveň to je jeden z mých nejlepších mafiánů.
4 minuty. Všichni se rozprchli pryč. V budově neměl skoro nikdo zůstat. Moje jediná naděje se začala rozpadat. Dveře se zamkly.
3 minuty. Nic.
2 minuty. Strach se začal zvětšovat.
*Mish*
Měli jsme 4 minuty. Vzala jsem Harryho za ruku a táhla ho do zadu.
"Co děláš? Vchod je na druhou stranu." Breptal Harold.
"Máme 3 minuty a 48 sekund, dveře se zamkly. Nikdo by se neměl dostat ven." Vběhla jsem do druhého patra.
"Takže ani my?" Zeptal se nervózně. Vzala jsem za kliku a vtáhla ho do mého starého pokoje.
"My ano, oni ne," otevřela jsem okno, kde z něj visel provaz. "Pojď," spustila jsem se dolů. Dopadla jsem na pevnou zem. Harry hned vedle mě. Rozutekli jsme se pryč.
"Díky," řekl při běhu.
"Za co děkuješ?" Zastavila jsem a ukázala do vedlejší ulice. Hned jsme se tam rozběhli, museli jsme se dostat před dům.
"Mohla jsi mě tam nechat a říct ať se dostanu ven sám," znatelně zesmutnil. Jelikož jsme běželi tak nějak vedle sebe, tak jsem ho vzala za ruku a usmála se.
*Niall*
1 minuta. Nic. Ztrácel jsem všechen důvod, proč věřit, že přežijí.
40 sekund. Nic.
30 sekund. Někdo mě zatáhl za ruku a strčil do auta. "Já nemůžu odjet!" Křičel jsem.
"Co blbneš?" Ozval se ze předu chraplavý hlas. Otevřel jsem oči, které jsem měl zavřené, abych neviděl ten zmatek. Hned na to dívčí uchechtnutí.
"Já tě snad zabiju."
---------------------------------
408 slov
k, bye.
