"Opravdu to nikomu nebude vadit? Víš, že já sem zatím nepatřím." řekl Vito když jsme vystupovali z auta.
"Nikomu," řekla jsem a zabouchla dveře. Ihned jsem se vydala ke dveřím. Chytla jsem za kliku a otevřela dveře. Najednou jsem se objevila v něčím objetí. Objala jsem někoho zpátky a lehce se odtáhla.
"Ty žiješ!" Řekl překvapeně Paulie.
"A ty žiješ taky!" Zasmála jsem se. "Paulie? Tohle je Vito, Vito tohle je Paulie, díky němu jsem ještě naživu." Uchechtla jsem se.
"Rád tě poznávám Vito," usmál se Paulie a podal Vitovi ruku. Vito ji s radostí přijal.
"Vito teď bude s námi v rodině," usmála jsem se na něj a on nevěřil svým uším.
"To myslíš vážně?" Na Vitově obličeji se objevil velký úsměv.
"Ano, to myslím vážně," usmála jsem se. "Ale teď musíme dovnitř, mám nahoře ještě nějakou práci," vydala jsem se nahoru. Když jsem procházela obývákem, tak tam byli snad všichni z naší rodiny, včetně Stylese a Horana. Musela jsem vypadat elegantně. Jen jsem prošla a všichni byli ticho. Nikdo nečekal, že můj otec přenechá všechno mě. Jeho dceři, které nedávno bylo devatenáct.
Když jsem byla v kuchyni, tak jsem popadla jablko a začala si dělat čaj.
"Tvůj otec neví co právě udělal," promluvil někdo zamnou.
"Co je ti po tom," sykla jsem nazpět. Protočila jsem oči a začala krájet jablko.
"Já jenom, že jsi moc mladá," řekl posměvačně.
"Určitě by udělal líp, kdyby to místo přenechal tobě, že?" Uchechtla jsem se.
"No, bylo by to lepší, teď po nás všichni pudou. Obzvlášť poldové." Postavil se vedle mě.
"Nepleť se do toho, nemám na to náladu," popadla jsem konvici a zalila s ní čaj.
"A myslíš, že na to já mám náladu?" Zasmál se a dál postával vedle mě.
"Hele mě je úplně u píči jestli ty máš náladu nebo ne," otočila jsem se na něj.
"A mě je u píči celej tvůj život," usmál se na mě jako neviňátko. Zatímco já jsem ho sledovala nenávistným pohledem.
"Nezahrávej si," koukali jsme si do očí.
"Nebo co?"
-----------------------------------------------------
335 slov
k, bye.
