Ráno jsem vstávala kolem 9 hodiny, byla jsem sama překvapená, že jsem vstávala tak brzo. Rodiče byli v práce, jelikož je pondělí, jenom mi napsali vzkaz, že oběd mám v ledničce a doma budou kolem 3 hodiny. Takže jsem se najedla, umyla, oblékla a sedla si k notebooku. Hned na facebooku na mě vyskočilo o tom útoku v Berlíně. Jak Avengers jsou úžasní. Vzala jsem si telefon a zavolala Furymu, ano je divné, že zrovna jemu bych chtěla volat, ale potřebuji se ho na něco zeptat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vytočila jsem jeho číslo a čekala, než to zvedne. „Ano?" ozvalo se z druhé strany. „Dobrý den Fury, tady Sarah Starková. Potřebovala bych si s vámi promluvit a nejlépe co nejdříve." řekla jsem docela zoufale. „Ano, vy jste teď v Ostravě, ale může vás nabrat letadlo a do zítra budete v Los Angeles, kde se teď nacházím." počkat já pojedu do LA? „Dobře, jenom mi napište, kdy mi to letí a budu tam." teď jenom doufám, že neřekne za hodinu. „Ve 2 na vás bude čekat soukromé letadlo na letišti v Ostravě. Zatím se mějte." ani jsem mu nestihla říct naschle a on už to zavěsil. Tak jsem si zase zabalila svých pět švestek a byla připravená jet zpátky do Ameriky. Zavolala jsem rodičům, že už se nestihneme, protože už odlétám, nebudu vám lhát, bylo jim to líto, ale bohužel to musím jet vyřešit. Ve 2 jsem nastoupila do letadla, cesta trvala 17 hodin, dorazila jsem tam v 10 ráno, protože je tam 9 hodinový posuň, teď mi teprve došlo, že jsem Furymu volala po půlnoci, to je zajímavé, že mi to zvednul. Na letišti v La na mě čekala Hillová a odvezla mě za Furym. Byla to menší prosklená budova. Vyjely jsme do 6 patra a já vešla do jediných dvéří, které jsem měla před sebou. Za stolem seděl Fury a telefonoval, hned jak si mě všiml, mi kývl, abych si sedla na židli a chvilku počkala, než dotelefonuje. „Docela jste mě slečno překvapila, když jste mi volala o půl noci, ale ještě víc, že jste se mnou potřebovala mluvit." vyrušil mě z mého přemýšlení Fury.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Jo za to se omlouvám, nedošel mi ten časový posun, ale potřebovala jsem s vámi mluvit, ohledně výcviku." vypadal, že poslouchá a čeká, co ze mě vlastně vyleze. „Víte, že ta záchrana Buckyho se mi moc nepovedla, ale bohužel jsem to moc nedomyslela, ale napadlo mě, že byste mě mohl vycvičit, tedy aspoň abych nebyla nikomu na obtíž." usmála jsem se na něho a doufala, že to schválí. „Takže pokud to chápu, nechcete se stát agentem, ale pouze se naučit jak ochránit sebe a třeba i své blízké." přikývla jsem. „Tak to potom nechápu, proč jste o tohle nepožádala Natashu nebo někoho jiného?" zeptal se mě. „Víte, já jsem trénovala s Natashou, ale bylo to spíše kamarádské tréninky a já bych potřebovala, aby mě niko nešetřil a nebral jako dítě." pro změnu přikývl on. „Dobře, bude to probíhat tady v LA, budete trénovat se špičkovými agenty a ti vás všechno naučí, řekněme, že to bude trvat týden, pokud chcete jenom ty základy a budete trénovat na 120%?" byla jsem štěstím bez sebe. „Ano, můžete se na mě spolehnout, ale chtěla jsem vás požádat..." nestihla jsem to ani doříct. „Tony o tomhle nic neví?" přikývla jsem. „Tak pokud si to nepřejete, nebudu ho ani kontaktovat, jenom kdyby vás začal hledat tak bych se do toho vložil, ale jinak je to vaše rozhodnutí a já o respektuji, ale za to od vás očekávám už 150%!" 150% mě chce zabít, ale bohužel, já to zvládnu.
