Ochrnutá... Slovo, které mi znělo v uších. Nevnímala jsem se co se děje kolem mě, pouze jsem poslouchala hlas v hlavě, který mi říkal, že už nikdy nebudu chodit, celý zbytek svého života strávím na vozíčku. Podívala jsem se na tátu, který mě držel za ruku a v očích měl bolestivou grimasu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Mohli byste prosím odejít? Chci být sama." všichni si hned vzali věci a odešli a jako poslední se zvedl táta. „My něco najdeme a budeš znova chodit, slibuji ti to." vstal a rozešel se ke dveřím.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Tati, mám tě ráda." se slovy já tebe taky, odešel. Uběhly hodiny a dny, které jsem strávila v nemocnici. Pravidelně mě chodili všichni navštěvovat, ale většinou jsem neměla náladu se s nimi moc bavit. Vím, že za to nemůžou, ale zrovna v tuhle domu svádím vlastní vnitřní boj a potřebuji to nějak zvládnout. Doktoři a hlavně sestřičky se o mě starají skvěle, ale nemají takovou moc, aby mě postavili znova na nohy. Mám hodiny rehabilitace a cvičení, ale pořád to nic na mém stavu nezměnilo. Pomalu se zvládnu o sebe postarat. Z postele na vozík, do koupelny, na záchod, do vany, z vany a zase na lůžko. Nechci nikoho, kdo by mi potom, co se vrátím domů, pomáhal, nechci je obtěžovat. Zrovna ležím na posteli a projíždím internet. Na sítích i v novinách se objevili články, že jsem v nemocnici a na mou žádost zveřejnili i to, že jsem ochrnutá. Nechtěla jsem, aby se na mě dívali smutnými a soucitnými obličeji i když vím, že se stejně někdo takový najde. „Ahoj Sarah, jak se cítíš?" vešel do pokoje doktor a posadil se na židličku vedle moji postele. „Dobrý den, už lépe." podíval se do svých papírů a na nějaké výsledky z posledních testů. „Tak já myslím, že bys mohla domů. Samozřejmě budeš docházet na rehabilitace a na různé testy, ale myslím, že pro tebe bude lepší, když se vrátíš zpátky domů." konečně! „Už se těším domů a můžu už dnes?" nejlépe ihned. „Ano, vše máme hotové, tak mám kontaktovat otce nebo někoho, ať pro tebe přijedou?" chci je překvapit. „Ne, děkuji. Chtěla bych je překvapit a dostat se domů sama." pouze kývl. „Dobře, tak zase za 3 dny na rehabilitacích a opatruj se." vstal a podal mi ruku. „Děkuji, ano přijdu. Nashledanou." pak odešel. Převlékla jsem se, hupsla na vozík, za sebe jsem si pověsila batoh s věcmi a vyrazila. Na recepci jsem se rozloučila se sestřičkou a vyrazila. Je to už týden, co jsem se pořádně nenadechla čerstvého vzduchu, to když otevřete okno, se nepočítá. Jelikož nemocnice nebyla daleko od Toweru, zkusila jsem to "pěšky". Mohla jsem být tak pět minut od Toweru, když jsem uviděla Steva. Kráčel si to asi do Toweru. Přidala jsem na tempu a dojela ho.
