unspoken words✔️

29. rozloučení

Po 2 týdnech..

,,Nejsem si jistý, že tam chci.. Jestli chci vidět Taylera..." Justin to nedořekl, polkl velký knedlík v krku a promnul si čelo. Potom si utřel jemně uslzené oči a otočil se k oknu. ,,Měl jsi ho rád?" Zeptala jsem se, otočila ho k sobě a při tom ho chytla za obě ruce. ,,Jasně, že jo." ,,Fajn. Tak by bylo dobré se sním rozloučit. Věř mi, i pro mě to je těžké, ale budeme tam spolu. Určitě to zvládneš." Potom jsem si ho přitáhla k sobě, do hlubokého a upřímného objetí. ,,Díky Amy.." Šeptl a dal mi lehký polibek na krk. Naskočila mi husí kůže, když mi na něj ještě lehce vydechl.

***

Černé Justinovo auto, které si půjčil ve své práci na půl úvazku zastavilo kousek od velké, železné brány goldenbillského hřbitova, v jehož areálu se nacházelo i krematorium a gotický kostel s vysokými věžičkami. Stáli jsme na štěrkové příjezdové cestě, na kapotu a přední sklo nám dopadaly malé kapičky deště. V motoru trochu zachrastilo, když ho Justin vypl a vytáhl klíčky ze zapalování. Vydechla jsem, promnula si zpocené dlaně mezi sebou a zadívala se do Justinových tmavě modrých očích, ve kterých se leskly malé krůpěje slz. Pohladila jsem ho po ruce, kterou měl pořád ještě položenou na ruční páce. Lehce přivřel víčka a povzdechl si, znělo to, jakoby se ze sebe snažil dostat všechen ten smutek a stesk. ,,Bude mi strašně chybět Amy." ,,Já vím Justine. To i mně." Potom jsem vystoupila a nasála studený vzduch hluboko do plic. Sychravá zima se pomalu blížila ke konci, což mi dělalo velikou radost, mohla jsem konečně zase začít skateovat.

***

,,Zdravím." Usmála jsem se na Kurta, když jsme s Justinem došli až k velké, dvoupatrové budově s černým nápisem KREMATORIUM, a podala mu ruku. ,,Amy." Usmál se a potřásl si se mnou rukou. Z jeho pohledu jsem poznala, že je opravdu rád, že mě vidí. Velmi jsem si toho vážila, už jen proto, že byl Tayler můj dobrý kamarád a chtěla jsem mít s jeho rodiči dobrý vztah. ,,To je Natasha. Moje žena." Také jsme si potřásly a já se lehce usmála. ,,Těší mě."

Měla dlouhé, vlnité vlasy, které jí sahaly až někam pod lopatky. Pleť měla tmavší, předpokládám, že měla předky ve Španělsku, Mexiku nebo Rumunsku. Jinak byla poměrně vyšší než já, i bez lesklých bod na podpatku, které na sobě ten den měla jsem usoudila, že byla tak o půl hlavy větší. Černé, upnuté šaty zvýrazňovaly její krásnou postavu s výraznými rysy a i když neměla žádný make up, byla moc hezká. Možná to jen dělaly její přirozeně dlouhé řasy, husté obočí a tmavé oči, ale vypadala opravdu dobře. Na chvilku jsem se zamyslela, jak někdo jako ona mohla mít za syna právě Taylera. Ten měl naopak pleť sněhově bílou, oči světlé a vlasy spíš do oříškově hnědé, než do černé. Byl takovou mladší kopií jeho otce, který si i ve vyšším věku udržoval dobrou tělesnou formu.

To, že byl policista u zásahové jednotky jsem se dozvěděla až později.

***

Justin si při dlouhém čekání začal povídat s Kurtem, takže jsem alespoň měla příležitost se trochu seznámit s Natashou. ,,Tak..." Začala jsem. ,,Jak to zvládáte? Vy a Kurt?" ,,No, v rámci možností." Usmála se Natasha, a i když se snažila vypadat psychicky spořádaně, viděla jsem, že se trápí. Chápavě jsem kývla.

Když jí vypadla malá slza z oka, kapesníkem, který měla neustále v ruce ji setřela a zhluboka se nadechla. ,,Tayler o tobě čas od času mluvil. Říkal, že připomínáš Alexandru, Taylerovu sestřenici." Usmála jsem se. ,,Kur.. Tedy, váš manžel mi říkal. Tayler byl můj dobrý kamarád." Tentokrát už to Natasha nevydržela a rozbrečela se. Zakryla si obličej dlaněmi, pořád se snažila zachovat si svou noblesu a já to chápala. Tak jsem ji jen konejšivě pohladila. ,,Nebojte, bude to lepší."

***

,,Drazí pozůstalí.." Spustil  pán s hlubokým chraplavým hlasem a černým, semišovým oblekem, který jsem před pár dny zahlédla v předraženém obchodě s oblečením, kolem kterého chodím domů. Stál vedle obrovského pomníku s černou rakví, která nebyla díky věncům a různým květinám skoro vidět.

,,Rodiče, kamarádi, sousedé, příbuzní.. Dnes jsme se sešli, abychom se naposledy rozloučili s milým Taylerem Watsonem, dvacetiletým chlapcem, který nešťastnou náhodou přišel o život tak mlád." ,,Sakra." Šeptla jsem a zadívala se z okna, nalevo od vstupních dveří. Periferně jsem si všimla postavy, stojící v rohu. Byla to Rachel, z očí se jí kutálely slzy. V pravé ruce držela bílou růži, pohled měla nepřítomný, sledovala mramorovou podlahu a ani si nevšimla, že ji sleduju.

Když dal muž v obleku svolení na poslední obložení rakve, pár lidí se zvedlo, vytvořilo dlouhou řadu a jeden po druhém pokládali květiny, obrázky nebo cokoliv, co by se mohlo dát na čerstvý hrob. Na konci fronty jsem si všimla i Rachel. Utírala si slzy, které se jí ale pořád tvořily a kousala se do rtu. Bylo mi to tak strašně líto, Tayler se jí zrovna chystal říct, že jí miluje a ona ho asi také měla ráda. Povzdechla jsem si.

Když se dostala na řadu, položila na vrcholek všech těch přehnaně ozdobených pugetů malou, bílou růži a zlatý řetízek s ptáčkem, který dostala od maminky v pěti letech. Potom se znovu rozbrečela a utekla někam pryč. Rozhodla jsem se, že jí dohoním a nějak uklidním, tak jsem se zvedla a rozběhla se ven. Před budovou jsem ovšem do někoho narazila. Podívala jsem se nahoru a odstoupila o metr dál.

,,Zase ty. Ty si s tím narážením nedáš pokoj."