•~How To Follow Your Heart~•

Seznamte se - Luis

  Zazvonilo a než jsem se naděla seděli jsme ve třídě jen já a Luis. Přejel mi mráz po zádech a měla jsem strach se jen pohnout. Luise jsem si všimla již první den školy a ihned jsem se do něho bláznivě zamilovala, ale i přes to, že bych o to hrozně stála, jsme na sebe za necelých sedm měsíců školní docházky nepromluvili ani slovo. Oba jsme stále nehybně seděli na svých místech v prázdné třídě, když nás vyrušil náhlý příchod naší třídní učitelky. Poprosila nás, abychom jí šli pomoci s přípravami třídy na přijímací zkoušky. Oba jsme za ní poslušně odcupitali do vedlejší učebny, kde jsme obdrželi seznam věcí, které je potřeba udělat.
  Sotva za starší paní zaklaply dveře, hodili jsme na sebe s Luisem vyděšený pohled a v ten okamžik jsme oba propukli v smích. Celé odpoledne bylo plné smíchu a hodně jsme se za těch pár hodin sblížili. Od té doby se z nás ve škole stala nerozlučná dvojka a každou přestávku jsme trávili spolu.
  Když jsem jednoho dne ráno přišla do učebny, zahlédla jsem skleslého Luise jak sedí ve své lavici a vyhlíží z okna. Ihned mi bylo jasné že se muselo něco stát, jelikož normálně sršel radostí. Přisedla jsem si na vedlejší židli, ale Luis nepromluvil ani slovo, a tak jsme vedle sebe jen mlčky seděli.
  Hned další přestávku jsem ho vytáhla ven, procházeli jsme se školním parkem a Luis se rozpovídal. „Mamku ráno odvezli do nemocnice... já...bojím se o ní.“ v jeho hlase jsem slyšela jak se mu špatně mluví. „Ach, Luisi, to mě moc mrzí..." Nemohla jsem ze sebe vypravit žádnou další větu a tak jsem jen napřáhla ruce a chlapce obejmula. Ucítila jsem jak se mu ulevilo u tislkla jsem ho ještě více do svého obětí. Po nějaké době jsem povolila své ruce a pokusila se narovnat. Stáli jsme jen pár centimetrů od sebe, když se mi Luis zadíval hluboko do očí...začal se ke mně pomalu naklánět a mně došlo že mě chce políbit.
  V ten okamžik jsem zazmatkovala a když už byl Luis jen nepatrný kousek ode mne, položila jsem mu ruce na hrudník a jemně ho odtlačila. „Já...omlouvám se... promiň....myslel jsem... že...." slyšela jsem jak se mu chvěje hlas. Nechápala jsem proč jsem to udělala... ještě před týdnem jsem o tomhle snila..a teď se zachovám takhle... A v ten moment jsem si vzpomněla na Simona...a všechno mi začalo docházet. „Né...nemusíš se omlouvat, já..." rozhodla jsem se jít s pravdou ven „víš od prvního dne co jsem tě viděla, jsem si přála aby se přesně tohle stalo...ale teď ani sama pořádně nevím co chci, já... promiň." Sotva jsem dořekla poslední slovo zazvonilo, a tak jsme se mlčky vydali zpět do učebny. Oči jsem měla plné slz....