Girl love bitch

•1•

Karen

Už je to 5 let. Před pěti lety, na moje narozeniny, jsem šla poprvé do nějakého baru. Nikdy jsem tam nebyla. Nikdy jsem o to moc neprojevila zájem a nijak mě to nezaujalo. Vždy jsem byla taková ta hodná holčička. Vždycky jsem měla vše co jsem chtěla. A co teď? Jediné co mám na sebe je nějaký hnusný a špinavý, dlouhý tričko. Jídlo dostávám minimálně a vodu taktéž.

Byla to chyba... Nikdy jsem se neměla chtít změnit. Měla jsem zůstat taková jaká jsem byla.

Flashback

Už se tak nehorázně těším! Sice se i lehce bojím, ale i tak! Je to snad poprvé co jdu pít. Nebo spíš co se jdu opít do nějakého baru.

S mojí kamarádkou Lalisou jsme se nachystaly a pak jsme mohly vyrazit! Já si vzala obyčejné černé kraťasy a k tomu červenou crop top mikinu. A ona si vzala krátkou sukni a k tomu stejný crop top jako já.

Doufala jsem, že se třeba změním...Nemyslím to, že už nebudu ta milovaná, hodná holčička. Doufala jsem, že se mi v hlavě třeba všechno vyjasní. Že nakonec prostě nejsem lesba. Mojí rodiče by mě zakopali pod zem, stejně jako psa. A tak jsem se rozhodla, že o tom nikomu neřeknu. Vždyť přeci jen. Nemusí to být vůbec pravda. Určitě je to jenom lež. Vždyť to nejde....

Třeba se mi tam nějaký kluk zalíbí a potvrdí mi, že to byla jen hloupá myšlenka.

————————

Přišly jsme k baru a Lalisa nám objednala 2 panáky vodky a k tomu džus na zapití. Barman se na nás 'svůdně' usmál, nalil nám a položil to před nás. Vážně byl škaredý, ikdyž se Lalisa nad ním malém roztekla, mně se vůbec nelíbil...

Ale zaujala mě jedna holka. Měla dlouhé modré vlasy a tančila na parketu. Byla vážně nádher-..... KAREN NA CO TO MYSLÍŠ?! TOBĚ SE HOLKY NELÍBÍ, NENÍ TO NORMÁLNÍ!!!

Křikla jsem na sebe v duchu a odvrátila pohled. Lalisa, která ještě před chvíli vedle mě seděla někde zmizela a místo ní tu seděl nějaký kluk.
"Ahoj! Já jsem Jackson, a ty?" Usmál se na mě. No musím uznat, že úsměv má hezky, ale bohužel mě nijak nepřitahoval...

"Ahoj, já jsem Karen." Odpověděla jsem mu a upila trošku džusu. "Dvakrát vodku prosím!" Zařval na barmana, který nám po chvilce už pokládal dva panáky průhledné tekutiny. Panák jsem si vzala a hned ho do sebe kopla. Ani jsem to nezapíjela. Chutnalo mi to víc, když jsem nezapíjela.

Jackson se na mě jenom usmál a hodil do taky panáka. Takhle to jelo ještě dlouho a pak už jsem byla naprosto mimo.

,,Nechceš odprovodit domů Renie?"
,,Jak jsi mi to řekl?"
,,Renie. Pokud ti to vadí nemusím ti tak říkat."
,,Ne, to je v pohodě je to hezký a jinak dneska nemůžu domů. Měla jsem spát u své kamarádky Lalisy, ale nějak mě tu zapomněla a já domů nemůžu."
,,Tak já tě vezmu k sobě." Usmál se na mě vřele Jackson a já jen přikývla a objednala jsem si další panák.

End of the flashback

Pak už si pamatuji vše jen matně. Nastoupila jsem s ním do taxi a je-li jsme k němu. Tedy aspoň jsem si myslela, že jsme jeli k němu. Místo toho jsme jeli někam na konec města do obrovského domu. A v tom domě teď bydlím.

Mám svůj vlastní pokoj a taky koupelnu, ale stále jsem tu zamčena a okna mají mříže. I v koupelně.

A jak vůbec vím, že mám narozeniny? Jednoduchý. Mám tu kalendář a propisku. A tak si stálé škrtám, který den je. Aspoň mám o tomhle přehled, když už ne o ničem.

V ten večer co mě Jackson unesl mě taky znásilnil. Od toho večera jsem už věděla, že jsem lesba. Když jsme se ze začátku líbali stále jsem si představovala tu holku s modrými vlasy. A když už jsem na ní nemyslela tak se mi chtělo zvracet z toho, že se s ním líbám.

Avšak dál než k líbání jsem zajít nechtěla. Už jsem věděla, že prostě na kluky nebudu... Ale on ne a ne přestat. A tak se to zvrtlo. Od té doby mě pomalu každý večer či ráno a odpoledne znásilňují.

Ovšem jak jsem mohla zjistit... ze začátku ke mně byli hodní. Ano je jich tu víc. Možná mě kdysi znásilňovali, al taky mi dávali víc najíst a napít. Teď? Teď dostávám minimálně napít a najíst a ještě k tomu začali být sadisti... a jakože fakt velcí sadisti.

Celé mé tělo je pokryto jizvami po rákosce a bičíků. Zápěstí mám samé modřiny z pout. Mám monokl a několik šrámů na obličeji. A také mám na obličeji modřiny z jejich facek. Už ani nedoufám, že mě třeba najdou. Kdo by doufal, když už je zde pět dlouhých let. Určitě mě už prohlásili za mrtvou.

Ikdyž já už vlastně jsem zevnitř mrtvá...

Hiiiee lidičky!

Doufám, že se vám kapitola líbila a omlouvám se za chyby! Budu ráda za komenty a votes.

~Minnie~