Girl love bitch

•3•

Karen

,,Hele, Marku... Můžu se tě na něco zeptat?" Řekla jsem a zvedla hlavu tak, abych se mu mohla koukat do očí.
,,Ale jistě. Jen se ptej sluníčko."
,,No, víš... proč jsi takový?"
,,Jak to myslíš Karen?"
,,No, že jednou takhle spolu ležíme a povídáme si a různě...a pak prostě přijdeš a-a-a..." nedořekla jsem to a začala brečet. Mark reagoval tak, že si mě přitáhl k sobě a hladil po zádech.

,,Víš.. nerad ti ubližuji. Možná to tak nevypadá, ale myslím to vážně." začal odvyprávět svůj monolog ,,Jako malému se mi stala jedna nehezká věc. Své dětství si nepamatuji celé. A to, protože jsem jednou vážně špatně spadl z průlezačky, kde jsem s klukama blbnul. Mohlo mi být tak osm let.

Každopádně jsem spadl na hlavu. Doktoři mi řekli, že jsem prodělal otřes mozku, a že je možné, že si na něco či na někoho nevzpomenu.
A taky se stalo. Ze začátku jsem nerozpoznal ani své rodiče. Ovšem pak se to změnilo a já si na ně vzpomněl. Na to co jsem s nimi zažil jsem si nevzpomněl, ale věděl jsem, že je znám.

Nějakou tu dobu jsem si v nemocnici poležel. Ale když mě propustil a šel jsem na hřiště, všichni se na mě nahrnuli a zdravili mě. Ptali se mě na různé otázky, jenže já je neznal. Tedy... nepamatoval jsem si je. Všechny jsem od sebe odstrkoval a nadával jim.

Do ničeho jsem se nezapojoval. A pak jednou u mě začala šikana. Bohužel, kvůli mé blbosti, jsem neměl nikoho, kdo by mě podržel. Kdo by mi pomohl. Kdo by mě uklidnil. Kdo by mě ubránil.

A tak jsem si vymyslel nového kamaráda. Byl imaginární, ale já v něm věřil. A takhle to začalo. Rodiče si ničeho nevšimli a můj kamarád mi říkal špatné věci. Od mých devíti let do patnácti let jsem měl schizofrenii, o které nikdo nevěděl. Nikdo si stále ničeho nevšiml a nikdo se nestaral.

V mých patnácti si toho začínala všímat má matka a poslala mě na psychiatrii. A tam to zjistili. A snažili se mě vyléčit. Bohužel nic nepomáhalo. Přestal jsem všem léčbám věřit. Už ani nemám nějakou naději, že se vyléčím. Týden před mými osmnáctými narozeninami jsem utekl pryč. A-a u-už jsem nik-n-nikdy neviděl s-s-s-své rodiče..

A t-t-ohle j-je m-m-můj příběh, proč js-s-em takový.." dopověděl už mezi vzlykama. Celou dobu jsem se mu dívala do očí a on mně. Utřela jsem mu slzy a chytla ho za líčka.

,,Je mi strašně líto co se ti stalo. A nechápu jak si toho tvý rodiče nemohli všimnout." Zašeptala jsem a pousmála se. On jen popotáhl a také se jemně usmál. ,,Jsi jediná, komu jsem o tom řekl.." zadíval se mi do očí. V jeho očích šla vidět bolest, smutek, ale i důvěra. Nahla jsem se k němu a dala mu lehkou pusu na pusu. Věděl, že to nic neznamená.

Měla jsem ho fakt ráda, to jo. Ale rozhodně bych s ním nic neměla a on to ví. A respektuje to. Teda on ano, ale jeho druhé já asi ne...

,,Jsem ráda, že mi na tolik důvěřuješ. Mám tě moc ráda a vůbec nevím co bych tu bez tebe dělala." Usmála jsem se. ,,Rád bych tě někdy vzal ven. Nebo bych tě i pustil.. promiň. Bohužel to nejde.."
,,Je to v pořádku Markie, chápu to. Jsem za tebe ráda, ale už bych šla ráda spát. Jackson mě dneska moc teda nešetřil." Uchechtla jsem se.

,,Dneska tu přespím s tebou. Tedy pokud nevadí. A nezapomeň! Zítra tu budeš mít spolubydlící. Takže už si nebudou užívat jen na tobě." Usmál se na mě a přikryl nás dekou. V objetí jsme spolu usli.

Zajímalo by mě, jaká bude ta holka...

~Minnie~