Poslední (probíhá oprava)

-9-

Šli jsme po slinici už nějakou dobu, a já zjistila ,že Rebecca není taková jaká se zdála být. Jen mi záviděla ,že se o mě všichni zajímali ,ale tedka mě prakticky chápe ze všech nejvíc. Jako malá přišla o mamku ,řekla jí podobnou větu jako mi řekl můj otec. Taky jí už nikdy neviděla. Dokonce mi řekla ,že měla mladší sestřičku a staršího brášku. Vyprávěla mi o všech svých vzpomínkách co si pamatuje.

Obě jsme ztichli když jsme uviděli jak kolem nás proběhlo nějaké zvíře ,které následně zaběhlo do nějaké uličky. Vzhlédla jsem k cestě a zastavila se. Rebecca se také podívala před sebe a následně zastavila. A to z jednoduchého důvodu.

Spatřila jsem budovu ze ,které jsem před několika hodinami utekla. Slunce už nebylo tak vysoko jako předtím ,ale stále bylo světlo. Rebecca mi věnovala chápající usměv.

Z hluboka jsem se nadechla a přinutila svoje nohy udělat první krok. Na mysl mi padala spousta myšlenek.

Hledají mě ? Nebo už to vzdali ? Myslí si ,že se vrátím ? A jestli ano pochopí mě ? Budou se vyptávat ? Jak bude reagovat Jamie ?

Rebecca šla potichu vedle mě a já s nervozním výrazem vstoupila do budovy. Ticho. Všude bylo naprosté ticho. Stoupla jsem na první schod a hned na druhý. Rebecca mě následovala. Přibližovali jsme se k patru ve ,kterém se nacházela čekárna. Uslyšela jsem nějaké hlasy.

V mezipatře jsem zastavila. Zbývalo posledních pár schodů, a já bych byla v čekárně. Schovala jsem se za roh ,protože jsem slyšela hlasy a zajímalo mě o čem si povídají. Rebecca mlčky udělala to samé jako já a také se schovala za roh. Určitě jí také zajímalo o čem mluví.

"Už je to několik hodin, a ona tu ještě není. Co když." Osoba .který hlas mi byl velmi známý se odmlčela. Zhluboka se nadechla a pokračovala."Co když se jí něco stalo ?" 

"Jamie, jen klid určitě se vrátí a pokud né kvůli sobě tak se vrátí kvůli tobě." Řekl dívčí hlas a já se usmála. Tento hlas patřil Lence.

"Ann  si určitě vzpoměla na něco ze své minulosti a potřebuje být sama." Pravdivá věta ,která patřila podle jemného hlasu Darie.

"Než utekla tak se na mě podívala. Brečela." Sklopila jsem pohled k zemi. "Co když je to nějaká vzpomínka na mě ?" Zeptalo se mé dvojče ,ale nikdo mu neodpovídal tak pokračoval "Co když mě nenávidí. Co když-" Už jsem chtěla vyběhnout a říct mu ,že ho mám strašně ráda ,ale mužský hlas mě v tom zastavil.

"Jamie, takhle nemysli !" Okřikl ho hlas a já v něm poznala Nicka. "Ann tě má ráda. Má ráda nás všechny a žádná špatná vzpomínka to nezmění." Usmála jsem se, a utřela si jednu slzu ,která mi stékala po tváři.

"Nick má pravdu." Souhlasil s ním další mužský hlas. "A navíc i kdyby jsme jí šli hledat. Nenašli by jsme ji. A kdyby ano tak by nám řekla ,že chce být sama." Další pravdivá věta. Chtěla jsem být ssama, ale Rebecca mi pomohla. Tento hlas patřil Sebastieonvy.

Na prstech jsem počítala všechny osoby co se nachází v místnosti. Sebastien, Jamie, Daria, Lenka, Nick. Pět. Pět mých kamarádů co tam na mě čekají.

"Hej!" Okřikla je další osoba a já sebou cukla ,protože jsem se bála ,že má skrýš byla prozrazena ,ale naštěstí ne. "Rebecca se ještě nevrátila ?" Všichni v místnosti ztichli a to proto ,že o něčem duležitém diskutovali.

"Rebcca !?" Vykřikl najednou Jamie. "Ona Beu nesnáší ! Co když jí něco udělala ?! Co když jí zakopala někam hluboko pod zem ?! Co když už nikdy neuvidím svojí sestřičku ?!" Začal vyšilovat Jamie a já slyšela jak si černovláska vedle mě odfrkla.